Článek
„Dřív bylo líp.“
To je věta, která se v důchodcovských kruzích používá častěji než slovo „prášky“. Je univerzální. Hodí se na všechno. Na politiku, na počasí, na mládež, na ceny rohlíků, na vztahy, na morálku, na parkování, na televizi i na život jako takový.
Problém je, že nikdo vlastně neví, kdy to přesně to „dřív“ bylo.
Zeptejte se dědka: „Kdy bylo líp?“
Odpověď: „No… dřív.“
„Ale kdy konkrétně?“
„No… za nás.“
A tím to končí. Historická analýza hotová.
Jeden říká, že líp bylo za socialismu. Druhý, že před válkou. Třetí, že v devadesátkách. Čtvrtý míchá všechno dohromady: za komunistů měl levnější pivo, za Rakouska-Uherska byla slušnost a za Masaryka prý lidi zdravili.
Ten samý člověk se přitom narodil v roce 1954.
Paměť je fascinující věc. Hlavně ve stáří. Funguje jako starý archiv, kde jsou všechny špatné vzpomínky omylem skartované a zůstaly jen ty hezké. Nikdo si nepamatuje fronty, nedostatek, strach, nudu, bolesti zad ani to, že pracoval dvanáct hodin denně. Všichni si pamatují jen to, že bylo hezky, lidi se usmívali a chleba stál korunu.
A ideálně ještě chutnal líp. Samozřejmě.
Ve skutečnosti „dřív bylo líp“ neznamená nic jiného než „byl jsem mladší“. Měl jsem méně nemocí. Méně účtů. Méně starostí. Méně léků. Více sil. Více energie. Více iluzí. A hlavně: měl jsem pocit, že mám život pod kontrolou.
Teď mám pod kontrolou maximálně dálkový ovladač. Když ho najdu.
Jenže to se blbě přiznává. Takže místo „byl jsem mladší a méně mě bolelo tělo“ se říká „dřív byla lepší doba“. Místo „teď už nestíhám svět“ se říká „svět se zbláznil“. Místo „nejsem schopen se přizpůsobit“ se říká „mladí jsou blbí“.
Je to psychologicky geniální. Vinu přesuneme na dobu, ne na sebe.
Největší ironie je, že když se začnete ptát na konkrétní detaily, začne se ten zlatý věk rozpadat.
„A kolik jsi tehdy bral?“
„No… málo.“
„A bydlení?“
„No… v jedné místnosti s rodiči.“
„A cestování?“
„No… nikam.“
„A svoboda?“
„No… radši se o tom nemluvilo.“
Ale bylo líp.
Líp bylo hlavně proto, že paměť je milosrdná. Zapomíná bolest a nechává nostalgii. Mozek ve stáří funguje jako starý filtr na Instagramu: všechno je teplejší, měkčí, romantičtější a bez ostrých hran.
A čím hůř si pamatujeme, tím jistěji tvrdíme.
Nejhlasitější bývají paradoxně ti, kteří si už nepamatují skoro nic. Zapomenou, kam si dali brýle, ale s naprostou autoritou vysvětlují, že v roce 1978 bylo všechno lepší. Přitom si nejsou jistí, jestli je 1978 před nebo po revoluci.
A když jim to někdo připomene, urazí se. Protože „oni to zažili“. I když si to nepamatují.
„Ty tomu nerozumíš, ty jsi tam nebyl.“
Ano. A ty si to taky nepamatuješ.
Ale pocit zůstal. Pocit mládí, pocit smyslu, pocit, že svět byl jednodušší. Ne protože byl, ale protože mozek byl mladší a tělo ještě tolik neprotestovalo proti každému pohybu.
Takže až zase nějaký dědek pronese větu „dřív bylo líp“, neberte to jako historický výrok. Berte to jako osobní diagnózu. Znamená to: „Teď je mi hůř.“ Fyzicky, psychicky, existenčně. A místo aby to řekl napřímo, schová to za romantickou mlhu minulosti.
Dřív nebylo líp. Dřív jsme jen měli lepší kolena, lepší paměť a menší strach ze smrti. A to se blbě přiznává. Tak se radši nadává na dobu. Protože ta se už bránit nemůže.
