Článek
Sedm hodin ráno. Svět je tichý, šedivý, ospalý. Slunce ještě neví, jestli se mu chce vycházet, lidi ještě neví, jestli se jim chce žít. A já nastupuju do tramvaje s pocitem, že bych si dal maximálně čaj a suchý rohlík. V tu chvíli ucítím vůni. Ne jemnou. Ne nenápadnou. Plnotučnou. Masovou. Česnekovou.
Kebab.
V sedm ráno.
Nevím, kdo ti lidé jsou. Nevím, odkud přicházejí. Ale v každém ranním spoji existuje minimálně jeden člověk, který považuje kebab za vhodnou snídani v uzavřeném prostoru plném cizích lidí.
A není to malý kebab. To není takový ten skromný, tichý wrap, co by se dal sníst diskrétně. To je monument. Stavba. Architektonický projekt z masa, omáčky, cibule a všeho, co by normálně mělo zůstat venku, na čerstvém vzduchu, nejlépe někde na Balkáně.
Ten člověk ho drží oběma rukama, jako by se bál, že mu uteče. Kape z něj omáčka. Šustí papír. A každé sousto vydává zvuk, který by se měl zakázat před osmou hodinou ranní.
Já tam stojím, s prázdným žaludkem a lehkou nevolností, a přemýšlím, jak se svět dostal do bodu, kdy někdo považuje kebab za vhodnou součást ranního dojíždění.
Dřív se v MHD jedly maximálně rohlíky. Tiché, nenápadné, suché. Rohlík nikoho neurazí. Rohlík nikoho neprovokuje. Rohlík nikoho nenutí přemýšlet o existenci česneku v sedm ráno.
Kebab ano.
Kebab má vůni, která nezná osobní prostor. Kebab neuznává hranice. Kebab se šíří. Leze do nosu, do oblečení, do duše. Vystoupíte z tramvaje a ještě na poště vám někdo řekne: „Nějak tu voní kebab.“ A vy víte, že to nejste vy. Ale stejně se cítíte provinile.
Nejhorší jsou ti, co si k tomu přidají ještě energetický nápoj. Kombinace masa, česneku a chemického manga v plechovce vytváří aroma, které by se mělo používat místo budíku. Když to ucítíte, probudíte se okamžitě. I kdybyste byli v kómatu.
Jednou jsem byl svědkem toho, jak si pán v sedm ráno otevřel kebab, sedl si a začal jíst s takovou chutí, že jsem měl podezření, že ten kebab čekal celou noc jen na něj. Jako romantický vztah. On a kebab. My ostatní jsme tam byli jen jako komparz.
Nikdo mu nic neřekl. Protože co mu máte říct? „Promiňte, mohl byste nejíst?“ To nejde. Jíst je základní lidské právo. I když tím psychicky týráte celý vagón.
A tak stojíme. Dýcháme. Trpíme. A sledujeme, jak z cizího člověka kape omáčka na podlahu, zatímco my se snažíme udržet důstojnost a žaludek na správném místě.
Začal jsem si myslet, že kebab v MHD je nějaký rituál. Že existuje tajná komunita lidí, kteří se ráno sejdou u stánku, koupí si kebab a řeknou si: „Pojďme s tím do tramvaje, ať se svět probudí do reality.“
Možná je to protest. Proti normám. Proti snídaňovým konvencím. Proti tichu rána. Kebab jako forma rebelie.
A možná je to prostě jen tím, že dnešní lidé jedí kdykoliv cokoliv kdekoliv. Oběd v noci, večeře ráno, kebab v MHD, sushi na lavičce, burger v posteli. Čas přestal existovat. Jen hlad.
Ale já, starý člověk, mám pořád v hlavě, že ráno se pije čaj. Ne česneková omáčka. Ráno se dýchá. Ne přežívá.
Takže pokaždé, když v sedm ráno ucítím kebab, vím, že den oficiálně začal. Ne podle hodin. Ale podle žaludku.
A říkám si, že jestli jednou vymyslí lékaři nový test na zdraví, nebude to krev ani tlak. Bude to otázka:
„Zvládnete stát vedle člověka, co jí kebab v sedm ráno, aniž by se vám udělalo špatně?“
Pokud ano, gratuluju. Jste připraveni na současný svět. Pokud ne, patříte ke mně. A měli byste si sednout co nejdál od dveří. A hlavně od kebabu.
