Článek
Sedím si na lavičce před domem. Je to taková ta stará lavička, která pamatuje tři starosty, dvě rekonstrukce chodníku a jednoho psa, který na ní pravidelně meditoval.
Je ráno. Lidi chodí do práce, děti do školy a já si dávám svoje klasické důchodcovské pozorování světa. Člověk u toho zjistí spoustu věcí. Třeba že dnešní svět je fascinující experiment.
Přijde matka s dítětem.
Kluk tak devět let. V ruce mobil, na zádech batoh, na hlavě výraz člověka, který už v životě hodně prožil. Pravděpodobně pondělní matematiku.
Projdou kolem lavičky.
Já, protože jsem byl vychovaný ještě v době, kdy se lidé zdravili, zvednu hlavu a řeknu úplně normální větu.
„Dobrý den.“
Nic víc. Žádný filozofický manifest. Jen dvě slova.
Kluk zvedne oči od mobilu a kouká na mě, jako bych mu právě oznámil, že Země je placatá a od zítřka se platí dýchací daň.
Matka se zastaví.
Podívá se na mě. Pak na dítě. Pak zase na mě.
„Promiňte,“ říká.
To je vždycky moment, kdy tušíte, že přichází něco zajímavého.
„Ano?“ říkám.
„On nemá rád, když na něj mluví cizí lidé.“
Podívám se na kluka. Kluk se dívá na mobil. Mobil se dívá na TikTok. TikTok se dívá na budoucnost lidstva.
„Já jsem jen pozdravil,“ říkám.
„Ano,“ odpoví matka, „ale pro něj je to nepříjemné.“
Já v hlavě rychle projedu vlastní dětství.
V mém dětství byl nepříjemný třeba pás od kalhot, když jste přišli domů s poznámkou. Nepříjemná byla taky bramborová polévka třetí den po sobě.
Ale dobrý den mezi to fakt nepatřil.
„Aha,“ říkám.
Matka pokračuje.
„Snažíme se respektovat jeho osobní prostor.“
Podívám se na kluka. Ten mezitím narazil do sloupu, protože šel a zároveň scrolloval mobil.
Osobní prostor evidentně funguje výborně.
„Rozumím,“ říkám.
Nerozumím.
Ale říkám to.
Matka se nakloní ke klukovi.
„Jsi v pořádku?“ ptá se ho.
Kluk pokrčí rameny.
Já začínám mít pocit, že jsme na místě drobné rodinné krize.
„Možná by bylo dobré,“ říká matka, „kdybyste příště dítě nejdřív požádal o souhlas.“
Na chvíli si nejsem jistý, jestli jsem správně slyšel.
„Souhlas?“ říkám.
„Ano. On si sám určuje, s kým komunikuje.“
V tu chvíli kolem projde soused Karel. Karel je člověk, který má řešení na všechno.
„Nazdar,“ řekne mi.
„Nazdar,“ odpovím.
Karel se podívá na matku, na kluka, na mě.
„Zase sociální experiment?“ zeptá se.
„Trochu,“ říkám.
Matka už začíná být nervózní.
„My se snažíme vychovávat bez tlaku.“
Podívám se na kluka. Ten právě zkouší kopnout do odpadkového koše.
Koš vyhrál.
„To je pěkné,“ říkám.
Matka pokračuje.
„Děti dnes potřebují bezpečné prostředí.“
Já přemýšlím.
V mém dětství bylo bezpečné prostředí hlavně to, kde vás zrovna neviděl otec.
Ale fungovalo to.
„Takže dobrý den je problém?“ ptám se.
„Pro některé děti ano,“ odpoví.
Chvíli sedíme v tichu.
Pak kluk konečně promluví.
„Mami, můžeme jít?“
Matka přikývne.
„Ano, pojď.“
Odejdou.
Kluk jde a zase kouká do mobilu. Matka ho sleduje s výrazem člověka, který právě ochránil citlivou duši před nebezpečným důchodcem na lavičce.
Já tam sedím dál.
Přemýšlím.
Když jsem byl malý, museli jsme zdravit všechny. Sousedy, učitele, pošťáka, psa i traktoristu.
A nikdo z toho neměl trauma.
Maximálně jsme měli trauma z toho, když jsme nezdravili.
Ale svět se mění.
Dneska může být dobrý den psychologická událost.
Dívám se na ulici.
Jde kolem další dítě.
Podívám se na něj.
Dítě se podívá na mě.
Chvíli přemýšlím, jestli něco říct.
Pak radši mlčím.
Nechci nikomu narušit osobní prostor.
Člověk nikdy neví, kdo zrovna potřebuje psychologa kvůli pozdravu.
