Článek
Začalo to nenápadně. Jedno pondělí v osm ráno. Rána do podlahy, až mi poskočila lžíce v hrnku. Řekl jsem si: dobrá, něco přidělávají. Hodina, dvě, den. Člověk je tolerantní. Má pochopení. Vždyť kdo by si někdy něco neopravoval.
Jenže pak přišel týden. A pak měsíc. A pak další měsíc. A já si uvědomil, že tohle není rekonstrukce. Tohle je archeologický výzkum. Ti lidé dole zřejmě objevili starověké město a rozhodli se ho odkrýt příklepovou vrtačkou.
Rok. Rok pekla, kde místo budíku funguje sbíječka. Každé ráno přesně v 7:59 se ozve první rána. To není náhoda. To je psychologická operace. Minutu před osmou, aby to bylo legální. Minutu před tím, než byste mohli něco namítat.
Zkoušel jsem to řešit slušně. Sešel jsem dolů. Otevřel mi muž v montérkách, obklopený prachem, jako by právě boural vlastní svědomí. „Ještě pár dní,“ řekl. To bylo v březnu. Teď je únor dalšího roku.
Pár dní. Tenhle výraz by měl být zakázán zákonem. „Pár dní“ je elastická časová jednotka, která se v rekonstrukčním vesmíru rovná nekonečnu.
Každý den poslouchám koncert nářadí. Vrtačka, kladivo, řezání, tahání, bouchání. Můj byt se třese jak starý pes v zimě. Skleničky v kredenci cinkají jak varování před apokalypsou. A já sedím u stolu a přemýšlím, jestli tohle je ještě bydlení, nebo už test odolnosti lidské psychiky.
A víte, co je nejlepší? Nikdo za nic nemůže.
Majitel bytu říká: „To dělá firma.“ Firma říká: „To chce majitel.“ Správce domu říká: „Mají povolení.“ Stavební úřad říká: „Vše je v souladu s předpisy.“ A já říkám: „Já už nejsem v souladu s ničím.“
Zkoušel jsem si číst. Nejde to. Zkoušel jsem si pustit rádio. Přehluší ho diamantová řezačka. Zkoušel jsem si zdřímnout. V tu chvíli někdo začne sekat do betonu s vervou, jako by bojoval o titul mistra světa v destrukci.
Jednou jsem se odhodlal k druhé návštěvě. Už bez úsměvu. Otevřela mi paní s výrazem nevinnosti. „My za to nemůžeme, to je hluk přenášený konstrukcí.“ Přenášený konstrukcí? To zní skoro vědecky. Jako by můj strop byl jen oběť fyzikálního experimentu.
Takže já nemám problém se sousedy. Já mám problém s konstrukcí. S betonem. S gravitací. Možná i s vesmírem.
Nejvíc mě fascinuje ta morální nehmotnost. Nikdo necítí odpovědnost. Hluk je anonymní. Utrpení je vedlejší efekt. Hlavně že dole bude nová koupelna s obkladem, který imituje mramor. Za cenu toho, že já nahoře imituju klid.
Rok je dlouhá doba. Za rok se narodí dítě. Za rok se změní vláda. Za rok se dá zvládnout maraton. Já jsem za rok zvládl jedno: poznat všechny druhy stavebního nářadí podle zvuku.
A přitom to není jen o hluku. Je to o tom pocitu, že jste bezmocní. Že váš domov už není útočiště, ale rezonanční deska cizích plánů. Že klid je luxus, který vám někdo dočasně – na neurčito – odebral.
Možná jsem starý. Možná přeháním. Ale domov má být místo, kde si člověk odpočine. Ne místo, kde se učí meditovat pod rytmem sbíječky.
Dnes už ani nechodím dolů. Nemá to smysl. Vím, že odpověď bude stejná. „Ještě chvilku.“ Ta chvilka trvá dvanáct měsíců a stále se natahuje jako špatný vtip.
Rekonstrukce bytu pode mnou není stavební projekt. Je to zkouška charakteru. A zatím to vypadá, že jediný, kdo v tomhle domě něco skutečně rekonstruuje, jsem já. Svoji trpělivost. Svoje nervy. Svoji víru, že slušnost ještě existuje.
A až jednou dole konečně zavládne ticho, možná nebudu jásat. Možná budu jen sedět a čekat, kdy to začne znovu. Protože v tomhle domě nikdo za nic nemůže. Jen strop nade mnou ví své. A ten už taky praská.
