Článek
Pamatuju dobu, kdy byl autobus jednoduchá věc. Řidič řídil, autobus jel, cestující mlčeli a maximálně někdo zakašlal nebo se pohádal o místo u okna. Jediný zvuk byl motor, brzdy a občas sprosté slovo, když někdo šlápl do bláta.
Dneska nastoupím do autobusu a připadám si jak v obýváku cizího člověka. Řidič si pouští podcast. Nahlas. Bez sluchátek. Bez studu. Bez ohledu na to, že veze čtyřicet lidí, kteří si neobjednali žádný audio program.
Podcast o osobním rozvoji. Nějaký chlap tam vysvětluje, jak najít vnitřní klid, zatímco autobus poskakuje po dírách jak koza na trampolíně.
„Musíte se soustředit na přítomný okamžik…“
Ano, soustředím. Právě na to, že řidič místo silnice sleduje Spotify playlist.
Dřív měl řidič v kabině ticho. Maximálně rádio, potichu, aby nerušilo. Dneska má playlist, podcast, audioknihu, někdy i stand-up. Chybí už jen popcorn a titulky.
A já tam sedím, nemám kam utéct. V tramvaji nemůžeš říct: „Promiňte, mohl byste to vypnout?“ Protože on tě slyší přes tři klouby, sklo, kabinu a ještě se tváří, že dělá něco pro své duševní zdraví.
Je to zvláštní doba. Všichni pořád mluví o respektu, hranicích a empatii. Ale že by se někdo zeptal čtyřiceti lidí, jestli chtějí poslouchat podcast o toxických vztazích v sedm ráno? To ne.
Protože hlavní pravidlo moderního světa zní: Když to vyhovuje mně, je to v pořádku.
Řidič si pouští podcast. Protože on se chce vzdělávat. On se chce rozvíjet. On nechce jen tupě řídit. On chce růst. A my máme tu čest růst s ním. Nedobrovolně, zdarma a bez možnosti přepnout kanál.
Dřív byla práce práce. Dneska je to prostor pro seberealizaci. Řidič není řidič. Je to posluchač podcastů, co občas točí volantem.
A já bych mu nejradši pustil jiný podcast. Třeba „Jak nerušit cizí lidi v uzavřeném prostoru“. Nebo „Základy slušného chování pro začátečníky“.
Ale to by samozřejmě bylo netolerantní. Protože dneska nesmíš kritizovat nikoho, kdo něco dělá pro sebe. I kdyby tím otravoval celý autobus.
Nejhorší je, že už to nikoho ani nepřekvapuje. Lidi sedí, koukají do mobilů, poslouchají svoje sluchátka, takže vlastně ani nevnímají, že jim do uší ještě navíc mluví cizí hlas z reproduktoru nad hlavou.
Jsme generace, která je tak zahlcená zvukem, že už ani nepozná, kdy je něco špatně. Všichni máme svoje bubliny, svoje playlisty, svoje světy. A když se ty světy střetnou v jednom autobusu, tak vyhraje ten, kdo má reproduktor.
Dřív se řešilo, jestli řidič přijel včas. Dneska se řeší, jestli má dobrý vkus na podcasty.
A víš, co je nejvtipnější? Kdybych si já pustil nahlas rádio v autobuse, tak mě ostatní sežerou pohledem. „Co to je za burana?“
Ale když to dělá řidič? Tak je to v pohodě. Protože on je za sklem. On má moc. On má kabinu. On je DJ.
Takže já jedu do práce, poslouchám cizího kouče, co vysvětluje, jak si nastavit životní cíle, a přemýšlím, kdy se z dopravy stala psychologická poradna.
Já nechci růst. Já nechci rozvíjet potenciál. Já chci dojet do práce v tichu.
Chci slyšet jen motor, brzdy a maximálně starou paní, co si stěžuje, že to dřív jezdilo líp.
Místo toho slyším: „Musíš se obklopovat pozitivními lidmi…“
Ano. Proto jsem nastoupil do autobusu v šest ráno. Plného cizích lidí, co mlčí, smrdí kávou a nikdo z nich netuší, že právě absolvujeme skupinovou terapii.
Takže až příště řidič pustí podcast, já bych mu nejradši pustil něco jiného. Třeba výpověď.
Protože řídit autobus je práce. Ne open mic. Ne obývák. Ne osobní rozvojová zóna.
A hlavně: Když už mě někdo veze do práce, nechci u toho poslouchat, jak mám žít. Já už bych byl rád, kdybych tam v klidu dojel.
