Článek
Pamatuju si dobu, kdy jsem přišel do obchodu, položil zboží na pás a člověk za pokladnou řekl: „Dobrý den.“ Krátký lidský moment. Výměna pohledů. Potvrzení, že jsme oba součástí světa, kde si navzájem poskytujeme služby.
Dneska přijdu do supermarketu a vítá mě lesklá armáda samoobslužných pokladen. Stojí tam jako futuristické sochy korporátní nadřazenosti a mlčky mi říkají: „Tak dělej. A rychle.“
Vzpomínám si na ten první pokus. Řekl jsem si, že nebudu bručet. Že jsem moderní člověk. Přistoupil jsem k obrazovce, která na mě blikala jak kasino po výplatě. „Naskenujte první položku.“ Dobře. Píp. „Položte zboží do prostoru pro balení.“ Položil jsem. „Nečekaná položka v prostoru pro balení.“
Nečekaná položka? To jsem tam snad položil tajný kufřík s plutoniem?
Zvedl jsem rohlík, položil ho znovu. Přístroj začal vydávat zvuky, které zněly jako srdeční zástava. Objevila se mladá slečna v reflexní vestě, něco ťukla a s úsměvem mi řekla: „To se občas stává.“
Ano, to se občas stává. Třeba když přesunete práci z placeného zaměstnance na zákazníka.
A teď si to spočítejme. Já přijdu, vyberu zboží, naskládám do košíku, převezu k pokladně, sám si ho namarkuju, sám zvážím, sám zaplatím, sám si vytisknu účtenku. Jediné, co mi chybí, je vlastní zaměstnanecká karta a přístup do skladu.
A za to všechno? Žádná sleva. Žádné „děkujeme za vaši práci“. Jen hlas z reproduktoru, který mi s umělou laskavostí oznámí: „Děkujeme za nákup.“
Ne, milá pokladno. Ty děkuj mně. Já jsem ti právě ušetřil mzdu jednoho člověka.
Korporát si mnul ruce. Vymyslel geniální trik: zákazník se stane zaměstnancem a ještě za to zaplatí. To je ekonomický majstrštyk hodný učebnic. Představte si, že byste přišli do restaurace, dostali syrový řízek a číšník by řekl: „Tady máte pánev. Obslužte se.“
Ale u pokladny to má být normální. „Je to rychlejší,“ říkají. Rychlejší pro koho? Pro mě ne. Já tam stojím, snažím se trefit čárový kód, který je schovaný jak státní tajemství, a za mnou fronta dalších brigádníků bez výplaty.
A když se spletete? Hned přijde kontrola. Najednou jste podezřelý. Systém vám nevěří. Přestože jste právě vykonali práci za jejich zaměstnance, stroj vás sleduje jako potenciálního zloděje. To je ten vrchol absurdity: makáte zadarmo a ještě jste podezřelý.
Nejvíc mě pobavilo, když mi pokladna oznámila: „Prosím, odeberte poslední položku z prostoru pro balení.“ Já bych si nejradši odebral sebe z toho prostoru.
A víte, co je na tom nejvíc ironické? Mladí si to pochvalují. „Aspoň nemusím mluvit s lidmi.“ To je ten triumf doby. Úspora lidského kontaktu jako benefit. Dřív jsme si povídali. Dneska si pípáme.
Když jsem byl mladý, makal jsem, aby systém fungoval. Teď makám, aby systém ušetřil. Rozdíl je jen v tom, že tehdy jsem za to dostal výplatu. Dneska dostanu účtenku.
Možná jsem starý bručoun. Možná nechápu kouzlo dotykových displejů. Ale jedno chápu velmi dobře: když dělám práci, má za ni být odměna. Ne umělý hlas a podezřívavý senzor váhy.
Samoobslužná pokladna není pokrok. Je to symbol doby, kdy se náklady přesouvají dolů a zisky nahoru. Kdy zákazník není pán. Je pracovní síla na částečný úvazek bez smlouvy.
Takže až příště budu stát u toho blikajícího stroje a snažit se přesvědčit rohlík, aby byl „očekávanou položkou“, vzpomenu si na jedno: makám zadarmo pro korporát. A ještě mu za to děkuju.
Tohle není budoucnost. Tohle je brigáda bez výplaty. A já už jsem si svoje odmakal.
