Článek
Respekt je dneska takové to kouzelné slovo, které senioři milují víc než slevy v lékárně. Pořád ho slyším kolem sebe. My starší prý nemáme respekt. Mladí nás nerespektují. Společnost nás nerespektuje. Autobus nás nerespektuje. Dokonce ani počasí nás nerespektuje, protože prší, když nás bolí kolena.
Jenže pak přijedu na parkoviště.
A tam se veškeré řeči o respektu rozplynou rychleji než paměť po druhé skleničce vína.
Typický scénář: velké parkoviště u supermarketu, krásně namalované čáry, spousta místa. A uprostřed toho stojí auto. Křivě. Šikmo. Přes dvě, ideálně tři parkovací místa. A z něj vystupuje pán v letech, pomalu, důstojně, s výrazem člověka, který celý život pracoval a teď má na všechno nárok.
Když mu někdo něco řekne, přijde klasická odpověď:
„A kam mám asi zaparkovat, mladej?“
Jako by ostatní auta parkovala ve čtvrté dimenzi.
Jednou jsem byl svědkem hádky. Mladý kluk slušně upozornil dědu, že stojí přes čáry. Děda se na něj podíval, změřil si ho pohledem a spustil monolog, který by vydal na tři díly seriálu. O tom, jak dnešní mládež nemá úctu, jak si nic nezažila, jak on makal čtyřicet let v továrně a jak ten kluk ještě nebyl ani na světě, když on už platil daně.
Na konci toho výstupu pořád stál přes tři místa.
To je na tom to nejkrásnější. My senioři dokážeme být morálně nadřazení i ve chvíli, kdy objektivně stojíme jako naprostí idioti. Fyzicky blokujeme provoz, ale mentálně máme pocit, že jsme obětí.
A čím hůř parkujeme, tím víc se cítíme dotčení.
„To je dneska samý pravidla!“
„Dřív se parkovalo normálně!“
„Já už špatně vidím, tak co chcete!“
Nikdy ale nezazní věta: „Jo, zaparkoval jsem blbě.“ Ta v našem slovníku neexistuje. My neparkujeme blbě. My parkujeme „jak se dá“. A to je úplně jiná kategorie.
Největší paradox je, že přesně tihle lidé pak doma sedí u televize a nadávají na bezohlednost společnosti. Na cyklisty. Na mladé řidiče. Na lidi, co si stoupnou moc blízko. Na všechny, co nedodržují pravidla. A přitom sami parkují tak, že by se za to styděl i opilý kurýr z rozvozu pizzy.
A když se s nimi začnete hádat, nastoupí další level: emocionální vydírání.
„Tak si mě klidně vyfoťte.“
„Tak zavolejte policii, uvidíme.“
„Já už mám svoje roky, tak co.“
Jako by věk automaticky rušil dopravní značky.
My senioři jsme zvláštní skupina. Chceme respekt, ale odmítáme ho vracet. Chceme ohleduplnost, ale sami ji bereme jako slabost. Chceme, aby nám svět ustupoval, ale nejsme ochotní uhnout ani o deset centimetrů volantem.
A nejhorší je, že si to vůbec nepřipouštíme. V našich hlavách jsme pořád ti rozumní, slušní, zkušení. Realita je jen technický detail.
Ve skutečnosti je to tak, že stáří neznamená automaticky moudrost. Znamená hlavně to, že už nemáme tolik energie se kontrolovat. Že děláme, co chceme. A když nás někdo upozorní, bereme to jako útok na osobnost, ne jako připomínku pravidel.
Takže ano. Chceme respekt. Chceme úctu. Chceme, aby s námi svět zacházel jemně a opatrně. Ale dokud budeme parkovat jako psychopati a ještě se u toho tvářit, že jsme oběti systému, tak se nedivme, že ten respekt přichází čím dál pomaleji.
Protože respekt se nevymáhá věkem. Respekt se parkuje mezi čáry. A ideálně bez křiku.
