Článek
Pamatuju si dobu, kdy sleva znamenala, že věc je levnější. Jednoduché. Srozumitelné. Člověk nemusel mít doktorát z ekonomie ani lupu na mikroskopické písmo pod cenovkou. Dneska vejdu do supermarketu a připadám si jak na burze v New Yorku, jen místo akcií létají rohlíky.
Žluté cedule všude. Červené procenta. „AKCE!“, „MEGA SLEVA!“, „SUPER CENA!“ Člověk by čekal, že si za to koupí půlku regálu. A pak se podívá na cenovku a zjistí, že ta slavná sleva je o dvě koruny z částky, která byla minulý týden o deset korun nižší.
To už není obchod. To je kabaret.
Stojím před máslem. Cedule hlásá sleva 25 %. Čtvrtina dolů! Člověk by skoro zaplesal. Jenže malým písmem je tam uvedeno: „z doporučené maloobchodní ceny“. Doporučené kým? Ministerstvem fantazie?
Reálná cena? Vyšší než před měsícem. Ale hlavně že procenta svítí jak vánoční stromeček.
A to nemluvím o těch geniálních nápadech typu „2 + 1 zdarma“. Jenže já nechci tři balení pracího prášku. Já chci jedno. Ale když si vezmu jedno, zaplatím víc, než kdybych si vzal tři. Takže abych ušetřil, musím utratit víc. To je matematika, kterou by nevymyslel ani opilý účetní.
Jednou jsem si řekl, že budu chytrý. Vzal jsem si leták a porovnával ceny. Minulý týden kuře za 79 korun. Tento týden „SUPER AKCE“ za 99, původně 129. Takže zvedneme cenu, pak ji snížíme a ještě si zatleskáme. Tohle není sleva. Tohle je divadelní představení.
Obchodníci dneska nehrají fér. Hrají hru na iluzi. Vytvoří pocit naléhavosti. „Jen dnes!“ „Poslední kusy!“ Člověk má pocit, že když si nekoupí jogurt hned teď, zítra nastane konec civilizace.
A víte, co je na tom nejvíc drzé? Ten tón reklamy. „Šetříme vaši peněženku.“ Ne, vy ji trénujete. V posilovně manipulace.
Jednou jsem stál u regálu a poslouchal mladý pár. „Vezmeme to, je to ve slevě.“ A já měl chuť jim říct: podívejte se na tu původní cenu. Podívejte se na datum. Podívejte se na historii. Ale mlčel jsem. Nejsem kazatel mezi těstovinami.
Když jsem byl mladý, obchod byl místo, kde jste si šli něco koupit. Dnes je to bitevní pole marketingu. Každá cedule je malý psychologický útok. Každá barevná nálepka je pokus obejít zdravý rozum.
A to ještě nemluvím o „věrnostních kartách“. Bez ní jste skoro podezřelý. Cena bez karty je vyšší, s kartou nižší. Takže abych zaplatil normální cenu, musím se zaregistrovat, odevzdat e-mail, datum narození a pravděpodobně i krevní skupinu.
Říkají tomu personalizované nabídky. Já tomu říkám sledování za body.
Obchodníci by dneska prodali i vlastní babičku. Samozřejmě s visačkou „výhodná nabídka“. Nejprve by zvýšili její hodnotu, pak ji s velkou pompou zlevnili a nakonec by vám vysvětlili, jak jste skvěle ušetřili.
Největší ironie? Člověk si na to zvykne. Přestane se divit. Přestane počítat. Přestane se ptát. A to je ten skutečný triumf.
Jednou jsem u pokladny řekl prodavačce: „Tohle přece není sleva.“ Usmála se unaveným úsměvem a odpověděla: „Já jen markuju.“
Nikdo za nic nemůže. Marketing dělá marketing. Obchod dělá obchod. A zákazník? Ten má pocit, že vyhrál, když zaplatil o tři koruny míň z ceny, která byla před týdnem o deset korun nižší.
Slevy, co nejsou slevy, jsou symbolem doby. Iluze vítězství v předem prohrané hře.
A já? Já stojím u regálu, čtu malé písmo a říkám si, že největší sleva by byla, kdyby nám někdo konečně zlevnil tuhle hru na hlupáky. Bez žluté cedule. Bez procent. Jen obyčejně, poctivě.
