Článek
Když se k nám ten nový soused nastěhoval, říkal jsem si, že třeba konečně přijde někdo normální. Žádný jogín v lněných kalhotách, co objímá stromy. Žádný ajťák s koloběžkou za čtyřicet tisíc. Prostě obyčejný člověk, co umí pozdravit, půjčit hrábě a jednou za rok se opít na čarodějnicích.
První den jsem stál u plotu. Člověk musí udělat dojem. Měl jsem montérky, ruce od hlíny a výraz chlapa, co ví, kde je hlavní uzávěr vody v celé ulici. On přijel v bílém SUV, vystoupil v čistých teniskách a dělal, že mě nevidí.
Nevadí. Každý jsme někdy nervózní.
Druhý den jsem mu kývl hlavou. Nic.
Třetí den jsem řekl: „Dobrý den.“
On prošel kolem mě jak ministr kolem důchodců v supermarketu.
A tehdy to začalo.
Tři roky. Tři dlouhé roky ticha. My dva jsme vedle sebe existovali jako Česká televize a koncesionáři. Každé ráno jsem ho míjel. Já pozdravil. On čuměl před sebe jak srnec před kombajn.
Moje žena říkala:
„Nech to být, Franto.“
Jenže ona nechá být všechno. Kdyby jí zloděj odnášel ledničku, ještě mu zabalí řízky na cestu.
Ale já jsem starej chlap. A starej chlap má dvě věci: tlak a zásady.
Postupně jsem si začal všímat detailů. Jak parkuje nakřivo. Jak si objednává balíčky každej den. Jak v prosinci griluje. To nejsou normální znaky lidského života. To je provokace.
Jednou jsem ho slyšel přes plot telefonovat:
„Ty starý lidi jsou tady hrozně citlivý.“
To řekl o mně. O člověku, kterej mu jednou podržel popelnici ve větru.
Od té chvíle jsem přestal být soused. Stal jsem se projektem.
Každé ráno jsem pečlivě sledoval jeho režim. V kolik odjíždí. Kdy spí. Kdy přijede návštěva. Ne z nenávisti. Ze zájmu o komunitu.
Pak přišel ten osudný den.
Bylo pondělí. Pršelo. Nesl jsem tašku z Penny a trochu mě chytaly záda. On šel proti mně. Zastavil se. Podíval se na mě a řekl:
„Dobrý den.“
Normálně. Klidně. Jak kdyby se poslední tři roky nestaly.
Málem mi upadly rohlíky.
Takže takhle? Tři roky děláš mrtvýho brouka a pak jedno „dobrý den“ všechno smaže? Co bude příště? Politik se omluví a svět bude v pořádku?
Ne.
Některé rány jsou hluboké.
Celou noc jsem nad tím přemýšlel. Nemohl jsem spát. Ve dvě ráno jsem snědl tlačenku a v půl třetí jsem seděl v dílně a koukal na sekačku.
A tehdy mě to napadlo.
Ráno v sedm jsem nastartoval.
Ta Honda zařvala jak startující stíhačka. Krásný zvuk. Zvuk spravedlnosti.
Sekal jsem pomalu. Důkladně. Každé stéblo trávy dostalo individuální přístup. U plotu jsem se otočil asi osmkrát.
V okně se rozsvítilo.
Výborně.
Druhý den znovu.
Třetí den taky.
Po týdnu už vytahoval žaluzie pohybem člověka, který přestal věřit v dobro. A přesně tam jsem ho chtěl mít.
Moje žena říká:
„Tohle je dětinský.“
Není. Tohle je diplomacie starých mužů.
Mladí si myslí, že válka začíná invazí. Nesmysl. Válka začíná tím, že někdo tři roky nepozdraví.
Teď už máme systém. On si o víkendu zve kamarády na grilování, já v neděli ráno řežu flexou železo. On si koupil robotickou sekačku, já schválně kašlu u plotu a tvrdím, že ruší včely.
Posledně mi zase řekl:
„Dobrý den.“
A já?
Já se podíval skrz něj jak zkušený revizor na černého pasažéra a neřekl nic.
Protože úcta, chlapci, ta se musí zasloužit.
A taky protože zítra ráno v sedm dosekávám zadní roh zahrady. Tam je tráva nejhustší.
