Článek
Mám souseda. Takový ten typ, co vás zastaví u popelnice a místo „dobrý den“ vám oznámí, že „na sobě maká“. Nejdřív jsem si myslel, že cvičí. Pak že studuje. Nakonec jsem zjistil, že hlavně mluví.
„Já teď jedu hodně na sobě,“ řekl mi jednou s vážností člověka, který právě objevil nový kontinent.
Podíval jsem se na něj. Stál tam stejně jako minulý rok. Stejná bunda, stejný výraz, stejný pytel s odpadky. Jen slova byla nová.
Za nás, když někdo řekl, že na sobě pracuje, znamenalo to, že maká. Fyzicky. Bylo to slyšet. Kladivo, vrtačka, nadávání. Dnes to znamená, že člověk sedí, kouká do telefonu a občas se zamračí, aby to vypadalo jako vnitřní proces.
Nechal jsem to být. Každý má své tempo. Někdo běží, někdo jde a někdo stojí a říká, že běží vnitřně.
Po měsíci jsem ho potkal znovu.
„Tak co, pokrok?“ zeptal jsem se.
„Obrovský,“ řekl bez zaváhání. „Já jsem se hodně posunul.“
Rozhlédl jsem se, jestli ten posun někde neleží na zemi. Nic jsem neviděl.
„V čem?“ zeptal jsem se.
„V hlavě,“ odpověděl.
To je výborné místo pro pokrok. Není vidět, není měřitelný a hlavně se na něj nikdo nemůže podívat.
Uplynulo pár měsíců. Soused pořád „makal na sobě“. Občas zmínil nějaký podcast, knihu nebo video. Všechno začínalo slovy „viděl jsem“ nebo „slyšel jsem“. Nikdy „udělal jsem“.
Jednou jsem ho viděl, jak stojí před domem a dívá se do telefonu s výrazem, jako by řídil raketu.
„Co děláš?“ zeptal jsem se.
„Pracuju na sobě,“ odpověděl, aniž by zvedl oči.
To mě zaujalo. Tak jsem se podíval přes rameno. Upravil si profilovku. Filtr, světlo, lehký úsměv. Vypadalo to, jako by právě dosáhl osvícení – nebo aspoň dobrého signálu.
„To je ono?“ zeptal jsem se.
„Image je důležitý,“ vysvětlil mi. „To je první krok.“
To dává smysl. Dům taky nejdřív namalujete na obrázek a pak ho možná někdy postavíte. Nebo taky ne.
Rok se s rokem sešel. Soused pořád mluvil o tom, jak na sobě pracuje. Tak jsem si jednou řekl, že udělám kontrolu výsledků.
„Tak co jsi za ten rok změnil?“ zeptal jsem se.
Zamyslel se. To bylo poprvé, co jsem ho viděl opravdu přemýšlet.
„No… hodně věcí,“ řekl opatrně.
„Například?“ nenechal jsem ho utéct.
Podíval se na telefon, pak na mě.
„Profilovku.“
Chvíli jsem mlčel. Ne proto, že bych neměl co říct. Ale protože jsem si chtěl vychutnat ten okamžik. Rok práce. Jeden obrázek.
„A jinak?“ zeptal jsem se.
„Pracuju na tom,“ odpověděl.
Samozřejmě. To je ta krása. Když na něčem pracujete donekonečna, nikdy nemusíte nic dokončit.
Podíval jsem se na jeho dům. Plot stejný, zahrada stejná, okna špinavá. Jen profilovka byla nová. Moderní. Upravená. Lepší než realita.
„Víš,“ řekl jsem mu, „my jsme za rok zvládli postavit garáž.“
„Fakt?“ podivil se.
„Ano,“ kývl jsem. „Bez filtrů.“
Nevím, jestli to pochopil. Možná si o tom pustí podcast. Možná si o tom změní profilovku.
Šel jsem domů a říkal si, že doba pokročila. Dřív člověk něco dělal a pak o tom mluvil. Dnes o tom mluví a doufá, že se to stane.
A soused? Ten na sobě pořád pracuje.
Už prý plánuje další změnu.
Tentokrát titulní fotku.
To už bude skoro hotovo.
