Článek
Nedělní ráno má mít zvuk ticha. Maximálně šustění novin a vzdálený kostelní zvon. Místo toho mě v 8:07 probudilo „BRRRRRRRRRT“, které by probudilo i faraona v sarkofágu. Sousedi se rozhodli, že právě teď je ideální čas provrtat panelák skrz naskrz a možná i časoprostor.
To není vrtání. To je demonstrace moci. To je zvuk člověka, který si řekl: „Svět patří mně a mé příklepové vrtačce.“ A já tam ležím, zírám do stropu a přemýšlím, kde se stala chyba. Kdy jsme se jako společnost rozhodli, že neděle je stavební směna?
Pamatuju si dobu, kdy se v neděli šeptalo. Lidi si navzájem přáli dobrý den a největší hluk byl, když někdo upustil lžičku. Dneska? Dneska si soused pořídí vrtačku silnější než morální páteř parlamentu a jde „jenom na chvilku něco přidělat“.
Jenže ta chvilka má rytmus kulometu. Stěny se třesou, hrnky cinkají a já mám pocit, že by bylo méně invazivní, kdyby mi někdo rovnou v obýváku zaparkoval bagr.
A víte, co je na tom nejhorší? Ta samozřejmost. Ten postoj: „Vždyť je to jen pár děr.“ Ne, Karle, to nejsou jen díry. To je filozofie. To je vyhlášení války všemu, co připomíná ohleduplnost.
Jednou jsem to nevydržel. Obul jsem papuče, nasadil výraz muže, který už přežil dost, a zazvonil. Otevřel mi soused s úsměvem člověka, který právě objevil nový svět – zřejmě skrz tu zeď.
„Promiňte, nerušíme?“ ptá se s vrtačkou v ruce, která ještě doznívá jako dozvuk špatného rozhodnutí.
Nerušíme? To je jako kdyby se tank zeptal, jestli náhodou nepřejel záhonek.
Snažil jsem se mluvit klidně. O neděli. O tradici. O tom, že existuje něco jako respekt. Kýval hlavou, usmíval se a pak řekl větu, která by měla být vytesaná do památníku úpadku: „Já přes týden nemám čas.“
Aha. Takže protože ty nemáš čas, já nemám klid. To je nový společenský kontrakt? Každý si udělá pohodlí z cizího nepohodlí?
Vrátil jsem se domů a vrtání pokračovalo. Seděl jsem u stolu, kafe se třáslo v hrnku jako já po třetím espressu, a přemýšlel jsem, kam zmizela elementární slušnost. Ta obyčejná věc, kdy si člověk řekne: „Hele, dneska je neděle, nechám to být.“
Možná jsem starý. Možná jsem relikt doby, kdy se lidé snažili navzájem nepřekážet. Ale jestli je pokrok tohle – bezohlednost maskovaná jako efektivita – tak si ho klidně nechte.
Sousedi dneska nevrtají jen do zdí. Vrtají do nervů, do vztahů, do posledních zbytků společenské smlouvy. Panelák je akustická laboratoř lidské bezcitnosti. Každý úder příklepu je malé připomenutí, že ohleduplnost není povinná výbava.
A největší ironie? Až budu já jednou něco potřebovat opravit, budu čekat do pondělí. Protože mi to svědomí nedovolí jinak. A oni si mezitím v neděli přidělají další poličku. Možná na ocenění za nejhlasitější domácnost v okrese.
Civilizační úpadek nevypadá jako apokalypsa z filmu. Vypadá jako soused v teplákách, co si v neděli ráno řekne, že teď je ten správný čas na rekonstrukci jádra.
A já? Já sedím, poslouchám ten koncert betonu a říkám si, že Řím taky nepadl za jeden den. Nejdřív někdo vrtal v neděli. A zbytek už známe.
Takže až příště uslyšíte příklep v den, kdy by měl být klid, vzpomeňte si: to není jen díra do zdi. To je další trhlina v tom, čemu jsme kdysi říkali společnost.
