Článek
Pamatuju dobu, kdy sousedé poslouchali hudbu tak, aby ji slyšeli hlavně oni. Maximálně se ozvalo rádio přes zeď, občas nějaký Karel Gott, někdy Olympic, největší drama bylo, když někdo pustil dechovku moc nahlas.
Dneska? Dneska se hudba neposlouchá. Dneska se do ní musíš zapojit celým domem. Včetně lidí, co se nepřihlásili.
V osm večer to začne nenápadně. Takové to „dup… dup… dup…“. Říkám si: dobrý, někdo si asi uklízí. V devět už je jasné, že se neuklízí, ale svolává se kmen. V deset už to není hudba, to je seizmická aktivita.
Techno. Hudební styl, který zní, jako když pračka spolkne cihlu a snaží se ji vyplivnout v rytmu.
Oni tomu říkají beat. Já tomu říkám infarkt v přímém přenosu.
„To je jen hudba,“ říká soused, když mu to jdu slušně oznámit.
Ne, to není hudba. Hudba má melodii. To, co pouštíš ty, je zvuk poruchy elektrárny.
Dřív hudba měla začátek, prostředek a konec. Dneska má jen nekonečný „dup dup dup“, který trvá tři hodiny a nikam nevede. Žádný refrén, žádná změna, žádná naděje. Jen rytmická deprese.
Je to jako když někdo mlátí kladivem do stolu a tvrdí, že je to umění.
A nejhorší je, že to poslouchají lidi, co vypadají úplně normálně. Přes den je potkáváš ve výtahu, slušně pozdraví, mají psa, nosí rohlíky. A večer se z nich stanou šamani elektronického pekla.
Zapnou repráky, zhasnou světla, otevřou pivo a myslí si, že jsou na festivalu. Nejsou. Jsou v paneláku v sedmém patře a já pod nimi mám obývák, který se mění v diskotéku pro nedobrovolné.
Já sedím doma, chci si pustit zprávy, ale slyším jen:
BUM BUM BUM BUM
Televize je zbytečná. Rádio je zbytečné. Myšlenky jsou zbytečné. Všechno přebije jeden nekonečný beat, který má stejný rytmus jako moje srdce, akorát rychlejší. A to mě děsí.
Protože v určité chvíli už nevím, jestli mi buší srdce, nebo stěna.
A když už to fakt nevydržím a zaklepu, tak mi otevře někdo zpocený, s rozšířenýma očima a řekne:
„Sorry kámo, my to trochu ztlumíme.“
Trochu. To znamená, že místo toho, aby se dům třásl, se teď jen chvěje.
Celá tahle techno kultura je založená na myšlence, že když se bavím já, musí se bavit i všichni ostatní. I když nechtějí. I když spí. I když mají děti. I když mají tlak 160 na 100.
Dřív se chodilo pařit do klubů. Dneska se klub nastěhuje k tobě do bytu.
A víš, co je na tom nejvíc ironické? Že oni se považují za hrozně tolerantní generaci. Otevřenou. Respektující. Ale respekt končí u zásuvky.
Jakmile mají reprák, mají právo.
Já jsem stará škola. Když chci být hlučný, jdu někam, kde to nikoho neobtěžuje. Když chci poslouchat hudbu, poslouchám ji tak, aby to nebyl komunitní projekt.
Oni chtějí sdílet zážitek. Já chci sdílet ticho.
Ale ticho dneska neexistuje. Ticho je považované za prázdno, za nudu, za problém. Všude musí něco hrát, něco hučet, něco vibrovat. Ideálně tak, aby to slyšeli i lidi o tři patra níž.
Takže já neležím v posteli. Já ležím v subwooferu.
Každý beat mi projde tělem, každá basová linka mi promasíruje vnitřní orgány. Už nepotřebuju lékaře, stačí mi sobotní večer u sousedů.
A oni se smějí, tančí, skáčou a říkají, že je to „atmosféra“.
Ano. Atmosféra posledního soudu.
Takže zatímco oni poslouchají techno, já poslouchám svoje tělo. Jak mi hučí v uších. Jak mi cuká oko. Jak mi stoupá tlak. Jak se ve mně rodí myšlenka, že největší luxus dnešní doby není auto, dovolená ani wellness.
Největší luxus je mít sousedy, co poslouchají potichu. A ideálně nic.
