Článek
Sedím ráno u kuchyňského stolu, piju kafe z hrnku, který pamatuje ještě federaci, a koukám do televize. A čím jsem starší, tím častěji mám pocit, že jsem nějak omylem přepnul nejen kanál, ale rovnou celý svět. Protože to, co dneska vidím a slyším, to by mě před třiceti lety nenapadlo ani ve snu.
Za nás byl svět jednoduchý. Člověk měl práci, v hospodě jedno pivo stálo pár korun a největší filozofická otázka večera byla, jestli jít ještě na jedno, nebo už radši domů. Nikdo neřešil žádné složité teorie. Byl chlap, byla ženská, a když někdo ve vesnici dělal divné věci, tak jsme prostě řekli, že je trochu podivín, a tím to haslo.
Dneska zapnu televizi a dozvím se, že existuje čtyřicet sedm pohlaví. Čtyřicet sedm. Já mám sedmdesát let a za celý život jsem potkal tak maximálně dvě. A to ještě někdy člověk nebyl úplně jistý, když měl někdo dlouhé vlasy a hrál v kapele.
Ne že bych někomu chtěl brát právo být, jaký chce. Ať si každý žije, jak uzná za vhodné. Jen mi někdo zapomněl vysvětlit pravidla. Protože mám pocit, že dneska člověk otevře pusu a už se bojí, že někoho urazí. Někdy mám dokonce strach pozdravit vlastní kočku, aby to nebylo náhodou nějak špatně formulované.
Minule jsem byl na úřadě vyřídit jednu maličkost. Dostanu formulář a tam kolonky, že by z toho jeden dostal závratě. Jméno, příjmení, rodné číslo, to ještě chápu. Ale pak najednou různé varianty, které jsem musel číst třikrát, abych pochopil, co po mně vlastně chtějí. Nakonec jsem to vyplnil tak, jak jsem uměl, a doufal, že mě kvůli tomu nezavřou.
Občas si říkám, jestli se svět opravdu tak změnil, nebo jestli jsem zestárl já. Možná je pravda někde uprostřed. Jenže když slyším některé debaty, tak si připadám jak turista v cizí zemi, kde sice všichni mluví česky, ale stejně jim nerozumím ani slovo.
A nejvíc mě vždycky pobaví, když mladí říkají, jak jsou dneska svobodní. Víte, já si pamatuju dobu, kdy se za slovo mohly stát docela nepříjemné věci. Pamatuju si, jak jsme stáli na náměstích a cinkali klíči, protože jsme věřili, že přijde svoboda. Že si každý bude moct říct, co si myslí.
Tehdy jsme měli pocit, že bojujeme za budoucnost našich dětí a vnuků. Aby žili v normální zemi, kde se člověk nemusí bát říct obyčejnou větu nahlas.
A tak někdy sedím večer u televize, koukám na ty dnešní debaty a říkám si jednu trochu kacířskou myšlenku. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že jednou budeme řešit hlavně to, kolik existuje pohlaví a jestli náhodou někoho neurazíme špatným slovem, možná bych ty klíče nechal doma v šuplíku.
Možná bych si místo toho sedl do hospody, dal si pivo a řekl si, že mladí si ten svět stejně jednou udělají po svém.
Ale pak si vzpomenu na jednu věc. Každá generace má pocit, že ta další je trochu divná. Můj děda si myslel, že jsme blázni my. A možná jednou budou dnešní mladí sedět u kuchyňského stolu, pít kafe ze starého hrnku a říkat si, že svět se zase nějak podivně změnil.
A jejich vnoučata na ně budou koukat úplně stejně nechápavě, jako dneska koukám já na televizi.
