Článek
Zavolal mi synovec. Už to samo o sobě nevěstilo nic dobrého. Mladí dnes nevolají jen tak. Buď něco chtějí, nebo vám chtějí vysvětlit, proč něco neudělají.
„Strýdo, já dneska nejdu do práce,“ začal.
„Nemocnej?“ zeptal jsem se. To byla za nás jediná přijatelná varianta. Horečka, zlomenina, případně smrt. Všechno ostatní se řešilo tak, že jste šli stejně.
„Ne, já jsem si vzal den na duševní zdraví,“ odpověděl.
Chvíli jsem mlčel. Ne proto, že bych neslyšel. Ale protože jsem si to překládal do jazyka, kterému rozumím.
„A co se ti stalo?“ zeptal jsem se.
„Nic,“ řekl. „Jen jsem unavenej.“
„Z čeho?“ zajímalo mě.
„Z víkendu.“
To mě upřímně zaujalo. Víkend byl za nás něco, co vás mělo z té práce zachránit. Dnes vás zničí natolik, že si musíte vzít volno, abyste se z něj vzpamatovali.
„A co jsi dělal?“ zeptal jsem se.
„Byli jsme venku, pak u kámoše, pak jsme jeli na výlet… no prostě toho bylo hodně,“ vysvětloval.
Ano. To zní opravdu náročně. Socializace, zábava, dobrovolné aktivity. Člověk skoro chápe, že na to potřebuje rekonvalescenci.
Za nás byl víkend jednoduchý. Buď jste něco opravovali, nebo jste pomáhali někomu, kdo něco opravoval. A když už jste byli opravdu vyčerpaní, šli jste do hospody, abyste si odpočinuli způsobem, který by dnešní generace označila za „dlouhodobě neudržitelný“.
„A v práci ti to schválili?“ zeptal jsem se.
„Jo,“ řekl hrdě. „Oni to podporujou. Duševní zdraví je důležitý.“
To nepopírám. Duševní zdraví je důležité. Hlavně když máte práci, střechu nad hlavou a někdo jiný za vás zatím drží svět pohromadě.
„A co budeš dělat?“ pokračoval jsem.
„Odpočívat,“ odpověděl.
To je krásné. Odpočívat z odpočinku. To už chce určitou úroveň organizace života.
Položil jsem telefon a chvíli jsem seděl. Přemýšlel jsem, jestli jsme my byli tak odolní, nebo jen hloupí. Možná jsme byli unavení taky. Jen jsme tomu neříkali „duševní zdraví“. Říkali jsme tomu „pondělí“.
Odpoledne jsem ho potkal. Seděl na lavičce, v ruce kávu, v druhé telefon. Vypadal klidně. Vyrovnaně. Téměř uzdraveně.
„Tak co, jak jde rekonvalescence?“ zeptal jsem se.
Usmál se. „Dobrý. Potřeboval jsem to.“
Přikývl jsem. Nechtěl jsem mu kazit den. Každý máme své limity. Někdo má limit práce, někdo víkendu.
„Víš,“ řekl jsem, „já jsem si jednou taky vzal volno.“
Podíval se na mě překvapeně. „Fakt?“
„Ano,“ kývl jsem. „Když mi spadla střecha na dílnu.“
Chvíli přemýšlel, jestli je to vtip.
„A pomohlo to?“ zeptal se.
„Ano,“ odpověděl jsem. „Musel jsem ji opravit.“
Seděli jsme chvíli vedle sebe. On pil kávu, já koukal před sebe. A říkal jsem si, že svět se opravdu změnil. Dřív člověk odpočíval, když už nemohl pracovat. Dnes odpočívá, aby mohl odpočívat dál.
„A zítra jdeš do práce?“ zeptal jsem se nakonec.
„Jo,“ řekl. „Snad.“
To „snad“ mě uklidnilo. Aspoň nějaká nejistota tam ještě zůstala.
Šel jsem domů a říkal si, že možná taky začnu dbát na své duševní zdraví. Třeba si vezmu den volna.
Až budu unavený z toho, že ostatní jsou unavení.
To by mi mohlo vyjít.
