Článek
Začalo to nevinně. Potřeboval jsem vyřídit obyčejnou věc. Nic dramatického. „To už nemusíte chodit osobně,“ říká mi mladý hlas v telefonu. „Všechno je online.“
Online. To slovo dnes zní jako zaklínadlo. Jako kdyby se po jeho vyslovení otevřely nebeské brány efektivity. Sedl jsem si k počítači. Uvařil kávu. Řekl si, že budu moderní občan.
Otevřu portál. První překvapení: přihlášení. Dobře. Zadám heslo. „Nesprávné heslo.“ Jak nesprávné? To heslo používám od roku, kdy ještě existovaly papírové mapy. Dobře. Reset.
Zadejte nové heslo. Musí obsahovat velké písmeno, malé písmeno, číslo, znak z hieroglyfické abecedy a ideálně i kus vlastní duše. Zadám. „Heslo bylo použito v minulosti.“ Samozřejmě. Já mám totiž jen jednu paměť, ne pět identit.
Po dvaceti minutách mám nové heslo. Přihlásím se. Druhý krok: ověření přes SMS. Telefon mlčí. Čekám. Nic. Kliknu na „zaslat znovu“. Přijde pět kódů najednou. Zadám první. „Kód expiroval.“ Výborně. Jsem rychlejší než světlo, ale systém je rychlejší než já.
Nakonec se dostanu dovnitř. Cítím se jako hacker, který právě prolomil státní tajemství. A teď formulář. Stránka 1 z 12. Vyplňte jméno. Vyplním. Vyplňte rodné číslo. Vyplním. Kliknu na další. „Došlo k neočekávané chybě.“
Neočekávané? Já ji očekával.
Vrátím se zpět. Data pryč. Zmizela. Digitální Bermuda. Začínám znovu. Tentokrát si všechno píšu bokem na papír. Ano, papír. Ten zastaralý nástroj, který nikdy nehlásí chybu 504.
Po hodině boje se dostanu na konec. Kliknu na „odeslat“. Srdce mi buší. „Vaše žádost byla úspěšně přijata.“ Úleva. Moderní svět funguje!
Za dva dny mi přijde e-mail. „Pro dokončení žádosti se dostavte osobně na přepážku.“
To není ironie. To je umění.
Takže si vezmu složku, občanku a vydám se na úřad. Tam mě přivítá automat na lístky. Zmáčknu tlačítko. Číslo 87. Na displeji svítí 42. Sedím. Čekám. Dívám se kolem sebe. Lidé s papíry v ruce. Někteří mají dokonce vytištěné online formuláře.
Všichni jsme prošli stejným digitálním očistcem. A skončili jsme tady. Na plastové židli, pod zářivkou, která bliká jak moje víra v pokrok.
Když konečně přijdu na řadu, paní za přepážkou vezme moje papíry a řekne: „To jste mohl vyřídit online.“
Podívám se na ni. Dlouze. „Zkoušel jsem to.“
Kývne. „Ano, občas to zlobí.“
Občas? To je eufemismus století.
Úřady online jsou jako moderní bludiště. Vstup je snadný, cesta složitá a výstup vede zpátky na začátek. Tři hesla, pět chyb, dvě aplikace a nakonec stejně stojíte frontu.
Největší paradox? Když už tam stojím, všechno jde rychle. Paní něco orazítkuje, podepíše, hotovo. Tři minuty lidského kontaktu vyřeší to, co digitální systém nezvládl za hodinu.
Nejsem nepřítel technologií. Nejsem fosilie, co by chtěla psát brkem. Ale když mi někdo řekne, že je to jednodušší, rychlejší a efektivnější, a já nakonec sedím na úřadě s lístkem v ruce, pak něco nehraje.
Digitalizace není problém. Problém je, když je to jen nová vrstva komplikací navrch ke starým.
Takže ano, mám tři nová hesla. Nepamatuju si ani jedno. Mám potvrzení v e-mailu. A stejně jsem tam musel osobně.
Úřady online jsou krásná myšlenka. Jen škoda, že realita je pořád offline. A já? Já už si radši vezmu číslo rovnou. Ušetřím si jedno heslo a dvě iluze.
