Článek
Když jsem se přestěhoval do domova důchodců, čekal jsem ledacos. Že budu sdílet pokoj s pánem, co mluví ze spaní. Že se tu bude podávat svíčková, která pamatuje ještě Husáka. Že se budu hádat o otevřené okno. Ale že se ocitnu uprostřed organizovaného zločinu v podobě krádeží ovladačů od televize, to mě nenapadlo ani ve snu.
První zmizel můj. Ležel normálně na nočním stolku, vedle brýlí a kapek do očí. Ráno nic. Televize stála, já stál, svět stál. Bez ovladače je člověk v dnešní době v podstatě bezprávný. Nemůžete přepnout program, nemůžete ztišit zprávy, nemůžete ani předstírat, že vás zajímá dokument o hradech, když ve skutečnosti chcete koukat na detektivku.
Šel jsem za sestrou. Ta se ani nedivila. Jen si povzdechla a řekla větu, která mi změnila pohled na stáří: „To se tu děje pořád.“
Prý už mají speciální šuplík na nalezené ovladače. A speciální podezřelé.
Podezřelí jsou tři typy lidí. První typ jsou zmatení. Těm se ovladač prostě zatoulá do kapsy pyžama, do kabelky, do krabičky na léky nebo rovnou do lednice. Druhý typ jsou sběratelé. Ti si je berou cíleně. Mají jich doma pět, ale stejně potřebují šestý, protože co kdyby. A třetí typ jsou psychopati. Ti nechtějí ovladač používat, oni chtějí jen vědět, že ho nemáte vy.
Na chodbách se o tom mluví víc než o volbách. Kdo komu co sebral, kdo má podezřele nový ovladač, kdo se dívá na televizi a ani se nehýbe. Paní z vedlejšího pokoje má prý doma celou sbírku, ale tvrdí, že to nejsou kradené, že si je nosí z domova. Což je podezřelé, protože doma žádnou televizi nemá už deset let.
Nejhorší je, že se krade bez studu. Tady neexistuje žádná mafie, žádná konspirace, žádné maskování. Prostě vejdete do pokoje, když dotyčný spí, a ovladač zmizí. Tichá loupež. Žádná krev, jen bezmoc.
Jednou jsem přistihl pana Karla, jak si strká můj ovladač do kapsy. Nezapíral. Jen se na mě podíval a řekl: „Já myslel, že je volnej.“
Volnej. Ovladač. V cizím pokoji. Na mém stole.
Když jsem mu ho vzal zpátky, tvářil se uraženě, jako bych mu sebral něco, na co má nárok. Od té doby mě zdraví jen polovičatě a schválně mi zesiluje televizi, když jde kolem.
Personál už to bere s humorem. Jedna sestra mi řekla, že dřív se tu ztrácely zubní protézy. Teď jsou to ovladače. Prý je to posun k lepšímu. Já si nejsem jistý. Protézu vám aspoň někdo neukradne proto, aby vám zkazil večer u seriálu.
Dokonce se objevily černé trhy. Neoficiální výměny. Jeden pán nabízí ovladač od Samsungu za tři čokolády. Jiný slibuje univerzální ovladač, který funguje na všechno, včetně klimatizace a údajně i na lidskou psychiku.
Největší ironie je, že v domově důchodců máme kabelovou televizi s asi dvěma sty programy. Dokumenty, filmy, zprávy, sport, vaření, lov, reality show. Ale bez ovladače je vám to všechno k ničemu. Můžete sedět celý den a koukat na teleshopping, kde vám někdo nabízí zázračný hrnec, který by vám někdo určitě ukradl jako první.
Začal jsem si ovladač schovávat. Do šuplíku, pod polštář, jednou i do ponožky. Připadám si jak puberťák s pornem, akorát místo časopisu hlídám kus plastu s tlačítky.
A víte, co je na tom nejhorší? Že to vlastně chápu. Ve stáří už člověk nemá moc co ztratit. Peníze? Ty vám stejně spravuje někdo jiný. Zdraví? To už odešlo. Ale ovladač… to je poslední symbol moci. Poslední iluze kontroly nad světem.
Kdo má ovladač, ten rozhoduje. Co se bude dívat. Kdy se ztiší realita. Kdy se přepne kanál. A kdo nemá ovladač, ten jen sedí a kouká na to, co mu někdo nechal.
Takže až zase uslyšíte o tom, jak se na úřadech krade, vzpomeňte si na nás. My sice nekrademe miliony, ale krademe si navzájem poslední zbytky důstojnosti. V podobě malého šedého ovladače, bez kterého je člověk v domově důchodců úplně nahý. Psychicky. A občas i doslova, ale to je jiný příběh.
