Článek
Šel jsem si koupit rohlíky. Normální plán. Člověk přijde, vezme rohlíky, zaplatí, odejde. Takhle jednoduché to bývalo. Dnes je to společenská událost, psychologické sezení a občas i dokument o stavu civilizace.
Stál jsem ve frontě a pozoroval slečnu za kasou. Mohlo jí být tak třiadvacet. Výraz měla, jako by právě přišla z fronty – a nemyslím tu u pokladny. Pomalu markovala zboží, každé pípnutí znělo jako poslední výdech.
Když jsem přišel na řadu, položil jsem rohlíky na pás a ze zvyku jsem řekl: „Dobrý den.“
Podívala se na mě, jako bych po ní chtěl vysvětlit kvantovou fyziku.
„Já už nemůžu,“ povzdechla si. „Já jsem úplně vyhořelá.“
Zarazil jsem se. Ne že bych nevěděl, co to slovo znamená. Jen jsem ho dřív slyšel spíš ve spojení s fabrikou nebo komínem. Ne s člověkem, který ještě ani nezačal splácet první pračku.
„Vyhořelá?“ zeptal jsem se opatrně, jestli jsem dobře slyšel.
„No jo,“ kývla. „Je toho prostě moc. Lidi, práce, stres… já už fakt nemůžu.“
Podíval jsem se na její ruce. Držela rohlík. Ten rohlík vypadal, že má větší životní zkušenosti než ona.
Za nás, když byl člověk vyhořelý, tak to znamenalo, že pracoval třicet let v jedné fabrice, pětkrát ho přeřadili, třikrát okradli a dvakrát vytopili. A i tak přišel druhý den do práce, protože měl doma děti a ty neměly pochopení pro jeho existenciální krizi.
Dnes stačí směna u pokladny a člověk má pocit, že prožil všechny války dvacátého století najednou.
„A co budete dělat?“ zeptal jsem se.
Pokrčila rameny. „Nevím. Asi si dám pauzu. Musím se dát dohromady.“
To mě zaujalo. Pauza. Ve třiadvaceti. Já jsem si dal pauzu jednou – když jsem si zlomil nohu. A i tehdy jsem u toho cítil výčitky.
Chvíli jsem přemýšlel, jestli jí mám něco říct. Člověk nechce být necitlivý. Na druhou stranu – nechce ani podporovat blbost, protože ta pak roste jako plevel.
Nakonec jsem se usmál a řekl: „Tak vám přeju hodně štěstí do důchodu.“
Zamrkala. Nejdřív to nepochopila. Pak jí to došlo. A já jsem viděl, jak se v ní perou dvě věci – chuť se urazit a podezření, že na tom možná něco bude.
„To nemyslíte vážně,“ řekla.
„Ale myslím,“ odpověděl jsem klidně. „Když jste vyhořelá teď, tak to už vás v pracovním životě nic horšího nečeká. Máte to vlastně za sebou.“
Chvíli bylo ticho. Pípnutí ustalo. Fronta za mnou zpozorněla. To už nebyl nákup, to bylo divadlo.
„Vy to nechápete,“ řekla nakonec.
To je věta, kterou slýchám čím dál častěji. A možná mají pravdu. Já opravdu nechápu, jak se dá vzdát závod dřív, než zazní startovní výstřel.
Zaplatil jsem, vzal si rohlíky a chystal se odejít. Pak jsem se ještě otočil.
„Víte,“ řekl jsem, „ono to přejde.“
„Co?“ zeptala se.
„Ten pocit, že nemůžete,“ odpověděl jsem. „On totiž většinou nemá s prací nic společného. Jen člověk ještě nepřišel na to, jak funguje svět.“
Nevím, jestli jsem jí pomohl. Možná ne. Možná si večer postěžuje na sociálních sítích na nějakého protivného dědka, co ji nepochopil.
Ale třeba, jen třeba, si jednou vzpomene. Až bude mít skutečně špatný den. A zjistí, že tohle byl jen trénink.
Vyšel jsem z obchodu, zakousl se do rohlíku a říkal si, že svět se změnil. Dřív člověk nejdřív pracoval, pak byl unavený. Dnes je to obráceně.
A já? Já si asi taky začnu chránit energii.
Třeba tím, že přestanu chodit nakupovat.
