Článek
Pamatuju si dobu, kdy menu v restauraci bylo fyzický předmět. Leželo na stole, bylo ulepené od piva, mělo ohnuté rohy a vonělo po guláši a česneku. Když jsi ho otevřel, věděl jsi, že jsi doma. Tady se jí. Tady se pije. Tady se žije.
Dneska si sednu ke stolu a místo menu tam stojí malý stojánek s čtverečkem. QR kód. Digitální brána do gastronomického pekla.
„Menu je přes QR,“ řekne číšník.
„A normální nemáte?“ zeptám se.
„Ne, my jsme bezpapírový.“
Bezpapírový. To zní, jako by se restaurace zapojila do revoluce proti stromům. Jako by menu bylo největší ekologický zločin lidstva. Ne plast, ne auta, ne letadla, ale jídelní lístek. To je ten hlavní problém planety.
Takže já, hladový, unavený, si mám vytáhnout telefon. Zapnout data. Odemknout. Najít foťák. Zaměřit. Počkat, než se načte stránka. Zavřít reklamu. Zavřít cookies. Potvrdit podmínky. Odmítnout newsletter. A teprve potom možná uvidím polévku.
To už nejsem host v restauraci. Já jsem IT specialista na oběd.
Dřív sis sedl a listoval. Dneska skroluješ. Dřív jsi viděl celé menu najednou. Dneska máš tři obrazovky, každá se načítá zvlášť a mezi nimi vyskakuje reklama na dezert, který stejně nemají.
Nejhorší je, že se to tváří jako pokrok. Jako že je to moderní, chytré, efektivní. Ve skutečnosti je to jen levnější pro restauraci a otravnější pro zákazníka.
Protože oni ušetří tisk. Ty zaplatíš daty, baterkou a nervama.
A když náhodou nemáš chytrý telefon? Tak máš smůlu. Hladovíš. Nebo tě pošlou pryč. Dneska už bez telefonu nejsi člověk. Jsi technická porucha.
„Nemáte náhodou papírové menu?“
„Bohužel ne.“
Bohužel. Jako bys právě řekl, že nemáš ruku. Nebo jazyk. Nebo identitu.
Celá tahle QR posedlost vychází z představy, že každý člověk:
- má chytrý telefon,
- má data,
- má baterku,
- má trpělivost,
- a chce koukat do displeje místo na jídlo.
Ale já když jdu do restaurace, tak jdu právě proto, abych koukal jinam než do telefonu. Abych se díval na pivo, na talíř, na lidi. Ne na loading kolečko.
QR menu je dokonalý symbol dnešní doby: všechno je digitalizované, ale nic není pohodlnější. Všechno je chytré, ale člověk je čím dál blbější.
Místo „co si dáte?“ slyším „načtěte si to“. Místo „tady máte menu“ slyším „tady máte problém“.
A nejlepší je, když v restauraci není signál. To je pak zážitek. Sedíš tam, všichni mačkají telefony, nic se nenačítá, všichni jsou hladoví a nervózní, a personál stojí a říká:
„No jo, tady je špatný internet.“
Tak proč sakra závisí celý koncept objednávky na internetu?
To je jak postavit hospodu, kde se čepuje jen tehdy, když svítí měsíc.
Dřív byla restaurace místo, kde ses najedl. Dneska je to místo, kde řešíš technické potíže. Místo žaludku pracuje procesor. Místo chuti řešíš aktualizaci stránky.
A pak se divíme, že jsou lidi podráždění, unavení a pořád na telefonu. Když už i oběd je digitální projekt.
Já nechci skenovat. Já nechci scrollovat. Já nechci zadávat heslo k wi-fi, abych si mohl objednat polévku.
Já chci, aby mi někdo dal do ruky menu. Papírové. Skutečné. Takové, co můžu otevřít, prohlédnout, zavřít a položit zpátky na stůl. Bez aktualizace. Bez signálu. Bez dat.
Protože já nejdu do restaurace kvůli technologii. Já jdu kvůli jídlu.
A když mám hlad, tak opravdu nemám hlad po datech. Já mám hlad po řízku. A ten se, světe div se, přes QR kód pořád ještě nedá sníst. I když se o to někteří snaží. Digitálně. Moderně. A úplně zbytečně.
