Článek
Já nevím, kdy se to zlomilo. Fakt nevím. Ale pamatuju si dobu, kdy když někdo v tramvaji zakopl, tak ho zvedli dřív, než dopadl na zem. Dneska můžete spadnout jak pytel brambor a jediné, co se pohne, je někomu palec po displeji.
Jedu si takhle tramvají. Plno, samozřejmě. Sedí tam deset mladých, hlava skloněná, každý zírá do mobilu, jako kdyby tam právě běžel přímý přenos konce světa. Nikdo nikoho nevnímá, ticho jak v márnici, jen občasné ťukání do skla.
Říkám si, dobrý, postojím. Já jsem zvyklý. Celý život jsem něco ustál, tak ustojím i tramvaj. Jenže pak to přišlo. Řidič zabrzdil tak, že by se i kůň posadil na zadek, a já šel k zemi.
Normálně jsem se natáhl. Ne nějak elegantně, ne že bych si ladně klekl. Ne. Jak prkno. Rána, že to muselo být slyšet až na další zastávku.
A teď přijde to nejlepší.
Nic.
Absolutně nic.
Žádné „pane, jste v pořádku?“, žádná ruka, nic. Jen jsem tam ležel mezi botama a čekal, jestli si mě někdo všimne. A víte, co jsem slyšel?
„Tyjo, mně to spadlo z LTE na 3G.“
To není vtip. To je realita. Já ležím na zemi jak poražený strom a vedle mě kluk řeší signál. Další si natáčí něco na mobil, třetí má sluchátka a kýve hlavou, jako kdyby byl na koncertě.
Jedna slečna se na mě podívala. Já už si říkal, konečně. Konečně někdo normální. A víte, co udělala? Uhnula si nohy, aby na mě líp viděla na displej.
Tohle už není generace. To je výstava chodících obrazovek.
Nakonec jsem se zvedl sám. Pomalu, s funěním, protože už nejsem žádný mladík, že jo. Opřel jsem se o tyč a čekal, jestli aspoň někdo řekne něco jako „promiňte“. Nic. Nula. Ticho. Jen to jejich ťukání.
Já když byl mladý, tak jsme vstávali starším automaticky. Ne že bychom byli svatí, ale měli jsme v sobě něco, čemu se říká normální lidské chování. Dneska? Dneska musíš spadnout, abys vůbec existoval. A ani to nestačí.
A nejlepší na tom je, že kdybych tam ležel o dvě minuty déle, tak mě někdo natočí, dá to na internet a napíše k tomu „random old guy fail“. A ještě za to dostane tisíce lajků.
Já už fakt nevím, jestli jsem starý já, nebo je starý svět kolem mě. Protože mně přijde, že se to celé otočilo. Dřív byli lidi pro lidi. Dneska jsou lidi pro displeje.
A víte, co mě na tom štve nejvíc? Že oni si myslí, jak jsou strašně propojení. Sociální sítě, komunikace, sdílení. Přitom nejsou schopní zvednout oči a pomoct člověku, co jim leží u nohou.
Takže jsem dojel domů, sedl si a říkám si, že příště už nikam nejedu. Protože já nepotřebuju rychlé připojení. Já bych byl docela rád za obyčejnou lidskou reakci.
Ale to je dneska asi horší signál než to jejich LTE.
