Článek
Kdysi byla televize jednoduchá věc. Člověk přišel domů, zmáčkl čudlík a koukal. Maximálně jste občas museli bouchnout do boku, když šel obraz do zelena. A fungovalo to. Dneska? Dneska potřebujete k zapnutí televize pomalu občanku a dva svědky.
Za všechno může můj vnuk Patrik.
Přišel jednou na návštěvu a povídá:
„Dědo, ta televize je strašně pomalá.“
Říkám:
„Není pomalá. Jen ví, že stejně celý den dávají samý reprízy.“
Jenže mladí mají potřebu všechno zrychlovat. Internet, auta, vztahy i polívky. Když něco nereaguje do dvou vteřin, tváří se, jako by právě zkolabovala civilizace.
Patrik vzal ovladač a začal mačkat tlačítka tempem člověka, který deaktivuje bombu.
„Tohle ti nastavím.“
A to byla chyba.
Za hodinu už byla televize rozebraná. Kabely všude. Router otevřený. Notebook na stole. Vnuk spotěný jak chirurg po transplantaci.
Ptám se:
„Nebude jednodušší koupit novou televizi?“
On se na mě podíval skoro uraženě.
„Dědo, tohle je softwarový problém.“
Mladí dneska všechno svádí na software. Když nefunguje auto — software. Když nefunguje banka — software. Když nefunguje vztah — asi taky aktualizace.
Pak přišla věta, která změnila můj život:
„Tak hotovo.“
A skutečně. Televize jela.
Jenže jinak.
Najednou po mně chtěla účet. Heslo. Přihlášení. Souhlas se zpracováním cookies. Jednou jsem omylem zmáčkl špatné tlačítko a televize se mě zeptala, jestli souhlasím se sdílením uživatelského zážitku.
Nevím, co je uživatelský zážitek, ale v tu chvíli nebyl dobrej.
Říkám:
„Patriku, proč to chce heslo?“
A on:
„Aby ses tam nedostal omylem.“
Výborně. Přesně to jsem celý život potřeboval. Aby mi vlastní televize bránila v přístupu.
Nejhorší je Nova.
Na Novu mám teď PIN.
Normálně sedím večer v křesle, chci si pustit zprávy a televize po mně chce čtyřmístný kód jak trezor v bance.
Posledně jsem ho třikrát zadal špatně a televize napsala:
„Zkuste to později.“
Později! Já jsem doma! To není letiště v Praze, abych čekal na povolení vstupu.
Volal jsem vnukovi.
„Patriku, nejde mi Nova.“
A on úplně v klidu:
„Musíš potvrdit profil.“
Jaký profil? Já jsem Franta z Otrokovic. Můj profil je chlup v nose a montérky.
Jenže tím to neskončilo.
Televize teď mluví.
Normálně mluví.
Jednou ve dvě ráno jsem omylem zmáčkl mikrofon a z reproduktoru se ozvalo:
„Jak vám mohu pomoci?“
Málem jsem po ní hodil pantofel.
Od té doby ji podezírám. Člověk nikdy neví, co ty chytré věci poslouchají. Sedím v obýváku, nadávám na ceny másla a za hodinu mi internet nabízí slevu na margarín. Náhoda? Nemyslím si.
Moje žena si na to zvykla rychle. Ona má talent přijmout katastrofu jako nový standard. Když televize chtěla aktualizaci během filmu, jen řekla:
„Tak si uvaříme čaj.“
Já ne. Já jsem bojovník.
Minule jsem chtěl jen přepnout z jedničky na Novu. Tři kliknutí. Dvě potvrzení. Jedna reklama. A nakonec dotaz, jestli stále sleduji.
NESLEDUJI. BOJUJI O PŘEŽITÍ.
A nejlepší je, že vnuk je na sebe pyšný.
„Vidíš, dědo? Teď je to smart TV.“
Smart možná. Ale já vedle ní vypadám jak člověk, který omylem vlezl do NASA.
Posledně přišel soused a chtěl pustit hokej. Podal jsem mu ovladač a řekl:
„Jestli se dostaneš na ČT Sport, televize je tvoje.“
Seděl tam dvacet minut. Pak se otočil a povídá:
„Máš ještě rádio?“
Mám.
A víš co?
To rádio funguje úplně stejně už třicet let. Zapneš. Hraje.
Žádný heslo. Žádný profil. Žádný aktualizace.
Jen člověk, knoflík a klid.
Což je přesně důvod, proč ho dneska považuju za nejchytřejší spotřebič v domácnosti.
