Článek
Já mám rád jednoduché věci. Když si objednám burger, čekám maso, housku, okurku, trochu hořčice nebo kečupu. Nic složitého. Nechci umění na talíři, nechci filozofii, nechci zážitek. Já mám hlad.
Tak jsem si řekl, že si udělám radost. Nový podnik ve městě, všude to chválí, prý moderní gastro. To už samo o sobě zní podezřele, ale říkám si, nebudu za starého bručouna, zkusím to.
Přijdu dovnitř a první, co mě praští do očí, je, že tam nikdo normálně neobsluhuje. Všichni mají vousy, zástěry a výraz, jako kdyby právě objevili smysl života v rajčeti. Nad pultem tabule, na které není burger, ale něco jako „artisanální hovězí symfonie v briošce s redukcí cibulového zážitku“.
Já už tam měl odejít.
Ale ne. Já jsem si to objednal. Třista korun. Tři sta. Za burger. To už jsem si říkal, že to bude aspoň půl krávy mezi dvěma chleby.
Čekám. Dívám se kolem. Lidi si to fotí, než to sní. Fotí jídlo. Já když byl mladý, tak jsi byl rád, že to sníš, než ti to někdo sebere. Dneska se to musí vyfotit, aby to mělo větší hodnotu než chuť.
Pak to přišlo.
Dostal jsem talíř. Na něm houska. V té housce něco, co připomínalo maso, ale bylo to tenké jak podrážka z bačkory. A na tom hromada něčeho zeleného. Já nevím, jestli to byla tráva, salát nebo dekorace z květinářství.
Kousnu si.
Nic.
Normálně nic. Chuť nikde. Maso nikde. Jen nějaká sladká houska a pocit, že jsem se právě napil oleje.
Tak jdu za tím klukem. Říkám mu: „Prosím vás, tohle má být burger?“
A on se na mě podívá, usměje se tím svým naučeným úsměvem a říká: „To je moderní pojetí, pane. To není klasický burger.“
A v tu chvíli jsem to pochopil. Oni už ani nedělají jídlo. Oni dělají vysvětlení.
Já mu říkám: „Já jsem si objednal burger, ne moderní pojetí. Já mám hlad.“
A on mi na to řekne: „Vy tomu jen nerozumíte.“
No samozřejmě. Já tomu nerozumím. Já nerozumím tomu, že zaplatím tři stovky a odejdu hladový. Já nerozumím tomu, že maso je tenčí než papír a zbytek je zelené křoví.
Já nerozumím tomu, proč se dneska všechno musí komplikovat. Proč burger nemůže být burger. Proč kafe není kafe, ale zážitek. Proč obyčejná věc musí mít příběh delší než můj životopis.
Sedl jsem si zpátky, dojedl to, protože za tři stovky to nenechám. A víte, co bylo nejlepší? Vedle mě seděl mladý pár a ten kluk říká: „To je nejlepší burger, co jsem kdy měl.“
Tak jsem se na něj podíval a říkám si, jestli jsme vůbec ze stejného světa.
Možná má ten kluk za pultem pravdu. Možná tomu fakt nerozumím. Možná jsem starý. Ale víte co?
Já jsem ještě zažil dobu, kdy jídlo chutnalo jako jídlo a ne jako nápad.
Takže jsem zaplatil, odešel a šel si koupit párek v rohlíku za třicet korun. A víte co?
Ten aspoň věděl, čím chce být.
