Článek
Zdá se mi, že důchodce je dnes oficiální lovná zvěř. Ne chráněný druh, jak se to občas tváří v televizi, ale regulérní cíl. Takový pomalý, mírumilovný kus, co se sám nebrání, neútočí a navíc má pravidelný měsíční příjem. Ideální kombinace.
Když jsem byl mladý, lovili jsme my. Sháněli jsme práci, známosti, byty, auta. Dneska už nelovím nic. Dneska jsem lovený. A je to strašně zvláštní pocit. Člověk si celý život myslí, že ve stáří ho čeká klid, a místo toho zjistí, že se stal součástí potravního řetězce.
Jen se změnili predátoři. Už to nejsou vlci a medvědi. Jsou to operátoři, poradci, prodejci, konzultanti, specialisté a všichni ti lidé, co mají vizitku a úsměv. Místo zubů mají smlouvy. Místo drápů mají tablety. A místo tlamy mají call centrum.
Lov začíná nenápadně. Telefon zazvoní. „Dobrý den, pane, máme pro vás nabídku.“ Už jen tahle věta by měla být varováním. V přírodě taky nic dobrého nezačíná větou: „Máme pro tebe něco výhodného.“
Nejhorší je, že já jsem ideální kořist. Nejsem podezřívavý, protože jsem byl celý život vychovaný, že lidem se má věřit. Nejsem agresivní, protože se mi nechce hádat. Nejsem rychlý, protože mám kolena v důchodu dřív než já. A hlavně mám čas. Spoustu času. A čas je přesně to, co lovci potřebují.
Mladého člověka neulovíš. Ten nemá čas, má nervy, má energii, má internet. Ten si tě prověří, zruší hovor, pošle do háje. Ale důchodce? Ten si tě vyslechne. Protože co kdyby to byla opravdu dobrá nabídka? Co kdyby to bylo důležité? Co kdyby byl neslušný, kdyby položil telefon?
A tak sedím doma, poslouchám cizí hlasy a pomalu se nechávám obcházet. Jeden mi nabízí levnější elektřinu. Druhý lepší tarif. Třetí bezpečnostní zámek. Čtvrtý zdravotní pojištění. Pátý zázračný doplněk stravy, po kterém budu žít sto dvacet let, jen škoda, že bez peněz.
Každý z nich tvrdí, že mě chrání. A já mám pocit, že mě chrání hlavně před tím, abych měl klid.
Nejvíc mě baví, jak se všichni tváří strašně starostlivě. „My myslíme na seniory.“ „My se zaměřujeme na seniory.“ „My chceme seniorům pomáhat.“ Kdyby se tolik nemluvilo o pomoci, mohl bych si myslet, že jsem spíš bankomat než člověk.
Důchodce je ideální lovná zvěř i proto, že je předvídatelný. Každý měsíc dostane peníze. Ne moc, ale jistě. Nemění zaměstnání, nemění životní styl, nemění návyky. Dá se krásně spočítat, kolik z něj jde ještě vyždímat, aniž by si toho všiml.
Je to takový pomalý, dlouhodobý lov. Nejde o jednorázový úlovek. Jde o pravidelné drobné kousky. Tady poplatek. Tam přirážka. Tady „výhodný balíček“. Tam „služba navíc“. Všechno legální, oficiální, podepsané. Takže se vlastně nikdo neprovinil. Jen já jsem zase chudší.
A nejlepší je, že když si stěžuju, všichni mi řeknou: „Musíte si dávat pozor.“ To je jako říct srnce v oboře: „Neměl ses nechat sežrat.“ Skvělé. Praktická rada. Hlavně že systém, který je na tom postavený, zůstává úplně v klidu.
Celý ten svět funguje na tom, že důchodce je slušný, tichý a nechce dělat problémy. Takže je ideální terč. Nebude křičet. Nebude psát stížnosti. Nebude chodit po soudech. Maximálně si doma zanadává a pak zase zaplatí.
Dřív jsem si myslel, že lovná zvěř je něco slabého. Dneska už vím, že lovná zvěř je hlavně něco výhodného. A důchodce je extrémně výhodný. Neutíká, nekouše, má čas a ještě se omlouvá, že zdržuje.
Takže tu žiju ve světě, kde mě všichni chrání, všichni mi pomáhají, všichni mě mají rádi – a přesto mám pocit, že se musím mít neustále na pozoru. Ne před zloději v kapucích, ale před lidmi v košilích.
A někdy si říkám, že největší ironie stáří není v tom, že člověk slábne. Ale v tom, že čím je slabší, tím je pro systém zajímavější.
Protože slabý, slušný a unavený důchodce není problém. To je obchodní příležitost. A v dnešní době možná ta úplně nejlepší.
