Článek
Jak se vám daří? Zvykla jste si už v Austrálii na časový posun?
Já už jsem si zvykla, ale přítel ještě ne. (smích) Časový posun je osm hodin, přiletěli jsme v pátek a celý následující víkend prospali. Let byl docela náročný, protože trval dvacet hodin a já toho během něj moc nenaspala. Na druhou stranu musím říct, že se mi s časovým posunem podařilo srovnat celkem rychle. Když jsme byli v Thajsku, bylo to o dost horší…
A jak se vám Austrálie zatím líbí?
Máme za sebou takové administrativní kolečko, protože tady chceme nejprve půl roku pracovat a až pak cestovat. Zatím jsme se hodně prali s úřady, máme sice Work and Holiday víza, ale stejně potřebujeme hromadu dalších papírů. Na úřadech jsme zatím strávili asi čtrnáct hodin.
Mimo to jsme ale například stihli navštívit Operu v Sydney, která je v reálu dost menší, než jsme si představovali. Navíc zblízka vůbec nevypadá tak, jak ji známe z fotek. (smích) Obrovská je ale Královská botanická zahrada, což je park s výhledem na Operu. Ta nás dost potěšila.
Ve svém podcastu jste zmínila, že máte ráda zvířata, ale že v Austrálii žijí druhy, které úplně potkat nechcete. Daří se vám to zatím?
Naprosto všichni mě strašili, že všude budou obří pavouci a jedovatí hadi. Zatím jsme ve volné přírodě nic takového naštěstí nepotkali. (smích) Vtipné ale je, že mám strach z plžů – a nebudete tomu věřit, v pokoji po stěně mi lezla pijavice…
Věděla jste už před odletem, čemu se v Austrálii budete konkrétně věnovat? Nebo jste to nechávala do poslední chvíle otevřené?
Bála jsem se, že najít si práci bude boj. Vystudovala jsem učitelství, takže jsem se chtěla zaměřit na něco, kde budu moct pracovat s dětmi. Naštěstí se mi to povedlo, protože asi po týdnu jsem našla inzerát poptávající hlídání dětí. Měla jsem z toho velikou radost, protože, ačkoliv to na první pohled nemusí vypadat, jedná se o pestrou a zajímavou práci. Pracuji pro dvě rodiny – v úterý a ve středu doučuji devítiletého čínského chlapce především angličtinu a matematiku a v pondělí a ve čtvrtek pečuji o dvě holčičky (rok a tři roky), kdy je vyzvedávám z tzv. day care centra a následně mám na starost jejich odpolední program. Především jsem nadšená z toho, že mohu alespoň zprostředkovaně proniknout do místního vzdělávacího systému.
Co vás na Austrálii vlastně lákalo? Ze středoevropského pohledu je to možná trochu neobvyklá, nebo přinejmenším dost vzdálená destinace…
A co je obvyklá destinace? Po maturitě jsem na půl roku odjela do Řecka, po bakaláři do Thajska a po prvním magistru do Mexika. Takže střídám východ a západ, abych svět poznala komplexně. A proč teď zrovna Austrálie? Nad tím jsem popravdě přemýšlela opakovaně a došla jsem k závěru, že kvůli zvířatům. Miluji přírodu a Austrálie je tak vzdálená Evropě, že jsou tady fauna a flora úplně jiné. To pro mne byla velká motivace.
Svůj pobyt v Austrálii obecně vnímám jako takový přechodový rituál od studentského života do dospělosti. Chci si to ještě předtím, než budu mít nějaké závazky, užít naplno. S přítelem jsme si dokonce udělali takovou nástěnku, kam jsme sepisovali, co vše chceme v Austrálii zažít. Hlavně jsme to ale udělali pro případ, že bychom se před cestou začali bát. Mělo nám to vždy připomenout, proč tam chceme a proč to nechceme vzdát.
A nastala taková situace?
Několikrát. Ale díky tomu, že cestujeme celkem často, jsem na ten strach zvyklá. Vím, že přijde, a vím, že je normální. Takže ho nechám přijít, zpracuji si ho a snažím se na to, čeho se bojím, najít racionální odpovědi. Bála jsem se například stesku po domově a také toho, že tak nějak vykořením ze svého přirozeného prostředí. Že moji kamarádi půjdou dál, najdou si zajímavou práci a začnou budovat kariéru, zatímco já ne. Když se ale podívám na racionální argumenty, myslím, že toho mnohem víc získám, než ztratím.
Zmínila jste, že jste se na podobné cesty vydala už dřív. Vždycky jste odjela s cílem vydělat si nějaké peníze a zároveň objevit kus nové země?
Po maturitě jsem byla půl roku v Řecku, kde jsem pracovala jako animátorka. Naučila jsem se, jak komunikovat s lidmi a jak vést lekci tak, aby si to především užili klienti. Získala jsem spoustu zkušeností jak s jazykem, tak s vedením volnočasových aktivit. Po bakaláři a prvním magistru to byla vyloženě měsíční dovolená. A teď v Austrálii chci jak pracovní zkušenosti, tak také zážitky z cestování.
„Po maturitě jsem na půl roku odjela do Řecka, po bakaláři do Thajska a po prvním magistru do Mexika. Takže střídám východ a západ, abych svět poznala komplexně,“ říká. Foto: archiv Apoleny Procházkové
Na FF MU jste vystudovala učitelství ruštiny a andragogiku. Jak jste se k těmto oborům dostala?
Všichni mi vždy říkali, že bych měla být učitelka. A já vždy odpovídala, že učitelka nebudu. (smích) Takže má cesta k učitelství vedla přes bakalářské studium ruštiny ve firemní praxi. V magisterském studiu jsem na to pak navázala učitelstvím ruštiny. Jednak jsem si chtěla dokončit magisterské studium, jednak jsem od patnácti let pracovala s dětmi, takže jsem v učitelství ruštiny viděla cestu, jak získat „oprávnění“ k práci s nimi. Když se nad tím zamyslím, učit ruštinu jsem vlastně nikdy neplánovala. Jen jsem chtěla získat pedagogické minimum.
A co andragogika?
Andragogiku jsem chtěla studovat vždy. A když jsem se na ni dostala, byl to splněný sen. Někdy v patnácti letech jsem začala dělat pomocného instruktora na teambuildinzích – vedla jsem rozvojové aktivity a pomáhala budovat firemní kolektivy tak, aby fungovaly efektivněji. Do té práce jsem se úplně zamilovala, a protože v Brně bakalářská andragogika není, musela jsem si počkat až na magistra.
To bylo v patnácti letech… Co předtím? Měla jste jako dítě nějaký sen?
Všem jsem dlouho tvrdila, že budu diplomatka. Chtěla jsem pracovat na nějaké zahraniční ambasádě a ideálně zprostředkovávat mezinárodní smlouvy. Odmala ráda cestuji, takže to asi souviselo s tím. Vnímala jsem to navíc jako prestižní povolání – chodíte pěkně oblečený, potkáváte se se zajímavými lidmi a děláte něco užitečného. Prostě jsem chtěla pracovat někde v zahraničí a posílat rodičům pohledy, aby na mě byli pyšní. (smích)
Tak užitečná je bezesporu i práce s dětmi. Tuhle část snu jste si tedy asi splnila, že?
Určitě, v tom s vámi souhlasím. Práce s dětmi mi dává veliký smysl. Například na příměstských táborech, kde působím jako hlavní vedoucí, se s dětmi snažím rozvíjet kompetence, které budou v životě potřebovat.
Obecně jsem se našla v neformálním vzdělávání, které mi dává prostor rozvíjet s dětmi dovednosti, na které v tom formálním vzdělávání často není dostatek času – například spolupráci, environmentální výchovu, interkulturní kompetence nebo práci s emocemi.
A jak náročné je s nimi pracovat?
Časově je to náročné velmi, ale to k té práci patří a člověk s tím musí počítat. Hlavně ze začátku, než si vybudujete přehled o tom, jaké metody fungují a jaké naopak ne, nebo jaké aktivity děti baví a zároveň je opravdu něco naučí. Najít rovnováhu mezi učením a zábavou je občas oříšek. Člověk neustále zkouší a objevuje a tím posouvá nejenom děti, ale i sám sebe.
Mám výhodu, že se v tomto prostředí pohybuju už od patnácti let. Celou tu dobu mám kolem sebe spoustu inspirativních osobností, takže od nich znalosti nasávám jako houba. (smích) Navíc existuje spousta zdrojů, ze kterých se dá čerpat. Člověk se tak při práci s lidmi, nejen s dětmi, nikdy nenudí…
Ještě bych se na chvíli vrátil k vašemu studiu. Jak vzpomínáte na studentská léta?
Má studijní dráha byla docela pestrá. Když jsem skončila v Řecku a vrátila se do Česka, musela jsem se během tří dnů zabalit a přestěhovat do Brna. Tedy do úplně cizího města, které jsem nikdy předtím neviděla. Když jsem se odstěhovala, začala jsem žít úplně jiný život. Nikoho jsem neznala, takže jsem se účastnila spolkové činnosti a byla jsem mimo jiné členkou MUNIE (Masarykova studentská unie, pozn. red.). Díky tomu jsem se stala součástí studentské komunity a našla si kamarády, se kterými jsem si rozuměla. Účastnila jsem se také různých akcí, jako je Kariérní den nebo JobNEST, a obecně byla v kontaktu s lidmi, kteří mě zajímali. Později jsem také například vedla semestrální kurz pro neruštináře přímo na univerzitě, to byla skvělá zkušenost.
Zní to tak, že jste se snažila využít studentská léta na maximum. Je to něco, co byste obecně poradila studujícím?
Doporučila bych najít si ve studiu smysl. Studovat jen kvůli diplomu je hrozně ploché a mně osobně to nestačí.
Až se vrátíte do Česka, co budete chtít dělat? Dovedete si představit, že byste se vrátila na filozofickou fakultu?
Určitě chci dělat to, co jsem dělala doteď. Ráda bych se věnovala rozvoji kompetencí a kariérnímu poradenství pro děti a později třeba i pro maminky na mateřské. Na fakultu bych se určitě chtěla vrátit jako studentka – přemýšlím například nad psychologií.
Článek vznikl pro web Filozofické fakulty Masarykovy univerzity a autorem je Patrik Švec.
