Rituál nás nutí jasně deklarovat naše záměry

K čemu jsou vlastně pro společnost ceremonie, jakou je prezidentský obřad, dobré? Může takový rituál přinášet něco celku?

RK: Svoji odpověď musím začít obecně u funkce rituálů. Co je vlastně to, co by měl kolektivní rituál skupině přinášet? Jeho hlavní funkcí je funkce komunikativní. Rituál je komunikační nástroj, skrze který účastníci informují ostatní o tom, jaké mají ve skupině (se skupinou) intence. A je to právě zvláštnost rituálního chování, která zajišťuje to, že předávaná informace je spolehlivější a jasnější, než kdybychom si ji jen tak řekli. Například vyjádřit vážnou intenci zasnoubit se tak, aby byla ihned správně pochopena, není tak snadné, jak by se mohlo na první pohled zdát. Slova „vezmeš si mě?“ mohou být podle miriády vnějších okolností pochopena ve špatném významu nebo jako žert, ale kulturně definovanému úkonu, ve kterém si muž kleká na jedno koleno před ženou a nabízí jí prsten, je rozuměno jednoznačně. Už ani nemusí být doprovázený žádnými slovy. Nabízení prstenu v submisivní poloze, stejně tak jako jeho vysoká cena (ať už tržní či osobní) jasně komunikují vážnost záměru osoby, která jej nabízí. Zároveň takový rituál přímo tlačí na získání jednoznačné odpovědi. Nepřijetí prstenu je odmítnutím nabídky k sňatku, ať jakkoliv komplexní.

Rituální inaugurace tedy nutí kandidáta na prezidenta jasně vyjádřit své záměry ve vztahu k občanům ČR?

ML: Přesně tak. Podobně jako u rituálu nabídky sňatku, o kterém mluvil kolega, dochází během inaugurace ke složení prezidentského slibu – a je to právě tento moment, který činí z výherce voleb skutečného prezidenta. Bez složení slibu by se jím nemohl stát, respektive byl by pořád v takovém nejasném stavu, dalo by se říci šedé zóně výherce voleb bez reálných kompetencí, ale i bez možnosti, aby kdokoliv mohl soudit jeho činy. Rituály nám pomáhají odlišit, kdy už někdo zastává nějakou funkci s příslušnými očekávaními a povinnostmi a kdy ještě ne. To je důležité zvláště pokud je tato funkce symbolická, daná společností a nespojená s nějakou fyzickou transformací. Nejčastěji to můžeme vidět u iniciačních rituálů, například z dívky na ženu nebo z chlapce na muže. To, že je někdo jeden den chlapcem a druhý den mužem, popřípadě jeden den dívkou a druhý ženou, neznamená, že se v něm nebo v ní přes noc odehrála nějaká viditelná změna, jde spíše o novou sociální roli, kterou musí přijmout před zraky celého společenství.

V rámci inaugurace prezidenta je to moment podepsání slibu, kterým stvrzuje svůj závazek vůči občanům České republiky. Kdyby namísto podepsání slibu výherce voleb něco jen tak pronesl mezi řečí nebo se žádného rituálu neúčastnil a jen se prohlásil úřadujícím prezidentem, nemohli bychom po něm jako občané vyžadovat zodpovědnost za povinnosti, ke kterým se nijak nezavázal. Proto je důležité veřejně vykonat rituální úkon podpisu slibu, daný tradicí, kterému občané rozumějí a na základě kterého mohou od té chvíle soudit prezidentovy činy. Fakt, že je úkon podepsání slibu vlastně nejdůležitější částí inaugurace, respektive jejím smyslem, potvrzuje například i to, že právě moment podpisu slibu označilo několik ústavních činitelů za nejdůležitější část celé inaugurace.

Z čeho vychází takové společenské chápání rituálu?

RK: Rituál je vždy nutně performativní. Řečeno jinak, vždy vytváří sekvenci viditelných, hmatatelných pohybů a proslovení, která jsou smyslově uchopitelná. Tím, že jde o sekvenci, to je sled kroků, kdy druhý přichází po prvním, třetí po druhém a nikdy ne jinak, nastavuje určitou konvenci. Každý účastník rituálu, který tuto konvenci následuje, tím vyjadřuje její přijetí. Tím je konvence ve skupině etablována. Když půjdeme ještě o úroveň hlouběji, rituál je tím nejzákladnějším úkonem pro jakoukoliv skupinovost, která je závislá na konvenci, což je každá lidská skupinovost, která není zakládána genetickou spřízněností. Rituál v tomto smyslu zakládá morálku, tj. normování mezilidských kontaktů. Proto, aby něco jako morálka mohlo existovat, se potřebujete ve skupině nejdříve shodnout na tom, co je normou, protože dokud nemáte určený standard chování, nemáte co přestupovat. Proto, abyste mohli po někom normu vyžadovat a soudit ho za její přestoupení, potřebujete kromě určeného standardu chování vědět, že ho daná osoba zná a že ho přijala za vlastní. Účast na rituálu dodává díky perfomativitě oboje. Jak snadno vnímatelné nastavení celoskupinové normy, tak viditelné akceptování normy všemi účastníky.

ML: Já bych ještě dodal, že složení slibu ale nutně neznamená, že se jím bude pan prezident řídit. To je důležité si uvědomit. Rituál nutně neustavuje novou kvalitu v jedinci, jedná se opravdu o komunikaci záměru, na základě které pak můžeme hodnotit prezidentovy činy. Jestli je tato komunikace založená na upřímných intencích, ale ví jen sám pan prezident.

Současná podoba inaugurace českého prezidenta obsahuje mnoho odkazů na minulost, například staré předměty, zvláštní šaty, zvláštní chování – proč? A jakou roli nejen při této příležitosti hrají nejrůznější náboženští specialisté (kněží, rabíni), když údajně žijeme v ateistické společnosti a prezident sám se považuje za ateistu?

RK: Pro ustavení skupinově rozšířené normy je zásadní, aby nedocházelo k odchylkám od ní. V rámci rituálu není jak jinak posoudit, že způsobil to, co měl (např. změnil řadového občana v prezidenta), že proběhl úspěšně, než tak, že proběhl podle předem dané sekvence. Proto jsme mohli při inauguraci pana prezidenta Zemana například vidět, že musel prezidentský slib podepisovat znovu, protože původní verze na inauguraci obsahovala drobnou chybu. Chybně složený slib by totiž mohl zpochybnit pravomoci nového prezidenta, popřípadě omezit možnost občanů volat pana Zemana k zodpovědnosti za jeho činy. Neměnnost rituálu vede k udržení jasnosti předávané informace i přes všechny proměny okolního světa. Proto jsou rituály ve svém jádru dlouho neměnné. Ale naše posedlost jejich neměnností má svou funkci. Lpěním na opakování předem dané sekvence přijímáte a vyjadřujete souhlas se správností ustanovené konvence, čímž ji chráníte proti korozi času.

ML: Což ale nutně neznamená, že se rituály v čase nemění. Samozřejmě mění, ale především na periferii komunikovaných informací, kdežto ve svém jádru se mění jen velmi pomalu. Například inaugurace obsahuje spoustu ceremoniálních aspektů, které nejsou zásadní pro složení slibu (dekorace sálu, výstřely ze speciálních salvových kanonů) a které spíše dotvářejí celý spektákl podle chuti a vkusu daného zvoleného prezidenta. Nicméně to, že prezident slibuje na Ústavu České republiky, zůstává neměnné také během novodobé historie. I to je ale samozřejmě spojeno se změnou v čase, například dříve se přísahalo na Bibli, ale tato změna je velmi pomalá a pořád obsahuje stejné jádro – složení slibu vůči ostatním přihlížejícím.

Je ale takový slib opravdu funkčním rituálem, když se ho účastní pouze vybrané elity a ostatní přihlížející jsou odkázáni na televizní vysílání?

ML: Tady je důležité ještě dodat, že tradice sama o sobě k udržení nestačí. Tradici musí zaštiťovat elity, které mají pravomoc garantovat, že rituál proběhl správně a měl žádaný účinek. Kdo je danou elitou, samozřejmě záleží na typu rituálu, může to být klidně starší obyvatel v nějaké vesnici, popřípadě farář. U korunovace panovníka to historicky mohla být například katolická církev, jejíž role se však v dnešní sekularizované společnosti značně redukovala, což ostatně bylo vidět i na tom, že tradiční hymnus Te Deum ve svatovítské katedrále nebyl liturgickým obřadem k legitimizaci panovníka, jak tomu bývalo, ale spíše společenskou událostí. Správnost provedené inaugurace tak v naší společnosti garantují sekulární elity, tedy členové obou komor Parlamentu České republiky. Tím, že jsou na rituálu přítomny právě tyto elity, je do značné míry zamezeno tomu, aby se někdo stal samozvaným prezidentem.

RK: Navíc je potřeba si uvědomit, že rituál nutně nekomunikuje jen záměry jeho hlavního aktéra, v tomto případě nově zvoleného prezidenta. Komunikační síla rituálu spočívá v tom, že dokáže mnoho vypovědět i o dalších účastnících, kteří nemusí aktivně vystupovat. Dokáže například komunikovat i jinak jen velmi těžko vyjádřitelné rozdíly jako hierarchii elit díky tomu, kdo je v zasedacím pořádku blíže centru dění, je jménem vyvolán dříve než jiný apod. Navíc tím, že se rituál fyzicky odehrává, nutí pozvané k účasti či neúčasti, čímž dává komunikační prostor nejen skrze možnost účastnit se, ale také skrze možnost neúčastnit se. Zdánlivá neakce se díky rituálu stává velmi silnou akcí. Mohli byste například dokola opakovat, jak nesouhlasíte se zvolením Bidena americkým prezidentem, ale vaše prázdné místo na jeho inauguraci, kde se vaše účast očekává vyjadřuje vaši pozici silněji než tisíc slov. V tu chvíli nejde mít oboje: nejde být popíračem spravedlnosti jeho volby a zároveň se účastnit jeho inauguračního rituálu. Tím, že rituál probíhá, vás donutí si vybrat a ostatní tuto volbu vidí. Zde je velký rozdíl oproti mýtu, který můžete opakovat a reprodukovat, aniž byste tím vyjadřovali jeho akceptování (například čtení antických mýtů jako pohádek pro děti na spaní). Možnosti moderní doby, jako je televizní účast, už jsou na hraně mezi participací a pouhým diváctvím, ve kterém již člověk informace pouze přijímá.

ML: Ale i tak je podle mne důležité, že lidé mají možnost na inauguraci „participovat“ skrze televizní obrazovky a podobná zařízení, jelikož si sami mohou ověřit, jak rituál proběhl a zda je opravdu možné se řídit jeho výsledkem. Ještě bych připomenul, že podobný případ neúčasti na rituálu jsme měli i v České republice, kdy několik hostů demonstrativně odešlo z inaugurace prezidenta Zemana. Tento čin byl samozřejmě všem na očích a hojně komentován, což jen podtrhuje sílu rituálu jako společenské platformy, kde jasně vyjadřují své postoje všichni účastníci, popř. zvaní neúčastníci.

Ve svém výzkumu se mimo jiné zabýváte tím, jak se v náboženských rituálech zrcadlí morální normy různých společností. Lze vaše poznatky přenášet i do nenáboženských rituálů? Pokud zůstaneme u prezidentské inaugurace, jaké morální normy najdeme v tomto obřadu?

RK: K první části otázky. Ano, lze. Mluvil jsem o tom, že rituál zakládá morálku. Představme si například svatbu a v ní obsažený slib věrnosti dvou lidí (ať už je vyjádřený slovně či skrze jiné symbolické nástroje). To, že je svatba veřejná, musí být před svědky, je důležité nejenom v tom, že účast dalších členů skupiny (ideálně vždy všech, dnes už to samozřejmě možné není – už nežijeme v jediné vesnici jediného kmene) tuhle normu ustanovuje – dělá ji zjevnou, jasnou a zdánlivě neměnnou, ale všichni členové ji zároveň svou účastí na tomto chování schvalují a akceptují. Ti, kteří tímto slibem prošli, pak dávají ostatním nad vlastním závazkem dozírající (někdy až jeho přestoupení trestající) moc. A to vše, aniž by museli cokoliv dodávat či říkat. Účastníci rituálu byli v danou chvíli informováni o tom, že tito lidé na sebe berou tento závazek, rozumějí mu a jeho přestoupení na straně své či druhé osoby by vnímali jako morálně špatné (ostatně implicitně u všech osob, které podobným slibem kdy prošly, procházejí či projdou). Rituál tak ustanovil normu a potvrdil její přijetí jak manželským párem, tak skupinou. Pro tento efekt je zcela nedůležité, jestli šlo o svatbu církevní či státní. Tím, že je rituál performativní, i ten nejposlednější účastník schovaný v kostele či na radnici za sloupem svou účastí na rituálu přijal tuto normu a všem, kdo ho tam viděli, svou účastí potvrdil, že ji přijal. Aby tomu tak nebylo, musel by se rituálu neúčastnit, čímž by signalizoval, že je proti normě, nebo v rámci rituálu aktivně performovat proti.

K druhé části otázky: prezidentská inaugurace obsahuje slib o věrnosti člověka konkrétní skupině i o zachovávání ústavy a norem této skupiny. Málokterý rituál vyjadřuje v jazyce závazek skupinové normativitě jasněji. Nadto navíc obsahuje koncepce osobní cti a svědomí, které jsou společným garantem morálky pro všechny členy skupiny, a konkrétní demokratickou hodnotu, kdy je nejvyšším cílem úřadu prospěch všeho lidu. Mezi další demokratické normy obsažené už v širší performativitě rituálu patří již zmíněná účast střídaného prezidenta či poražených kandidátů, která vyjadřuje sdílenost úcty v systém jak nenásilné výměny moci, tak uznání hlasu lidu i validity procesu. Proto je pro udržení demokratického systému předávání moci tak zásadní, aby se strany, které volby prohrály, rituálu inaugurace prezidenta účastnily, protože neexistuje silnějšího vyjádření souhlasu s tím, že takto má systém fungovat.

Je to tedy tak, že i přes všechny možné proměny společnosti nemáme očekávat vyhynutí rituálů? Že se společnost bez rituálů vlastně neobejde?

ML: Ano, podle nás neobejde. Pěkně to vyjádřil antropolog Roy Rappaport, z jehož práce částečně čerpáme, když si položil otázku, proč se lidé stále účastní rituálů, když mají k dispozici tak důmyslný komunikační systém, jakým je jazyk. Jeho odpověď byla právě jasnost, jednoznačnost a nezpochybnitelnost informace předávané v rituálu. Tuto funkci nemůže jazyk plně nahradit, protože je velice flexibilní a lze ho různě ohýbat a zpochybňovat, kdo co řekl a co tím vlastně myslel. Rituální komunikace je v tomto jednoznačná a díky tomu je v naší společnosti stále přítomná. Dovoluji si odhadnout, že tomu tak bude i nadále. Nicméně je otázkou, jak se bude lidská komunikace dále proměňovat pod vlivem nových technologií, které komunikaci přenášejí do online světa, čímž záměrně eliminují její fyzický aspekt. Zda bude rituál nějakým způsobem přenesen i do online komunikace, je těžké odhadnout, ale míra klamu a dezinformací spojených s online komunikací naznačuje, že by to bylo potřebné.

Rozhovor vznikl pro web Filozofické fakulty Masarykovy univerzity a autorem je Ondřej Krajtl.