Článek
Kdybych se já v sedmnácti choval ke svým rodičům tak, jak se občas moje děti chovají ke mně, jednu bych chytil, druhou vzal o zeď a pak bych ještě slušně poděkoval.
Neříkám to nostalgicky.
Nechybí mi doba, kdy „protože jsem to řekl“ byl argument, proti kterému nebylo odvolání, a rodičovská autorita se nemusela budovat, protože byla součástí základního vybavení domácnosti společně s remoskou a obývací stěnou.
Právě naopak. My jsme chtěli svoje děti vychovávat jinak.
Chtěli jsme s nimi mluvit. Vysvětlovat jim věci. Poslouchat jejich názor. Nechtěli jsme, aby nás poslouchaly proto, že se nás bojí, ale protože chápou, proč něco chceme. Chtěli jsme z nich vychovat sebevědomé lidi, kteří umějí říct ne, dokážou se ozvat, když se jim něco nelíbí, a nenechají si od někoho srát na hlavu jen proto, že je starší nebo stojí výš v nějaké společenské tabulce.
Myslím, že tahle část se nám docela povedla. Bohužel jsme nějak přehlédli, že to budou zkoušet i doma.
Takže stanovíte hranici. Dítě k ní přijde a zkusí, jestli opravdu existuje. Vy řeknete, že ano.
Ono přijde druhý den a ověří si, jestli tam pořád je. Pořád je.
Pak začne vyjednávání.
A protože jsme moderní rodiče, neřekneme prostě ne. Vysvětlíme důvody, vyslechneme protistranu, uznáme její argumenty, zopakujeme svoje argumenty a po půlhodině zjistíme, že jsme právě absolvovali něco mezi rodinnou terapií, arbitráží a summitem Evropské unie, přičemž původní otázka zněla, jestli by někdo mohl vynést koš.
A někdy vydržíme. Jindy ne.
Protože člověku je přes padesát, od rána pracuje, spal blbě, něco ho bolí, zítra musí vstávat a proti němu stojí organismus, který dokáže ve dvě ráno sledovat šestý díl seriálu a druhý den v jedenáct dopoledne tvrdit, že je úplně vyčerpaný.
Takže občas řekneme: „Tak jo.“ A mantinel se posune.
Dítě si samozřejmě přesně zapamatuje kam. My ne. My jsme rádi, že je klid.
Jenže čím jsou děti starší, tím začínám přemýšlet, jestli ten problém vůbec spočívá v tom, že neumíme mantinely udržet. Možná je to složitější.
Když byly malé, bylo celkem jednoduché poznat, kde mají být. Neleze se do silnice. Nejí se písek. Nestrká se vidlička do zásuvky. V těchto otázkách jsem býval překvapivě pevný rodič a nepotřeboval jsem k tomu žádný podcast.
Jenže teď už před námi nestojí děti.
Respektive samozřejmě jsou to pořád naše děti, což je označení, které jim zřejmě zůstane i v padesáti, ale pomalu se z nich stávají samostatní lidé.
A teď máme poznat, která hranice je ještě naší rodičovskou odpovědností a která už je jenom naší představou, jak by měly žít. To je mnohem těžší.
Kdy se ještě mám ozvat a kdy už držet hubu? Kdy je to výchova a kdy už jen potřeba mít poslední slovo? Kdy povoluju, protože jsem unavený, a kdy proto, že dítě je prostě o rok starší a ten mantinel už tam opravdu nemá co dělat? Na tohle žádnou pevnou metodiku nemám.
Samozřejmě můžeme číst knihy. Můžeme poslouchat odborníky a večer s partnerkou dojít k pevnému rozhodnutí, že odteď budeme důslední a jednotní.
Tyhle porady mám rád. Člověk na nich na chvíli získá příjemný pocit, že má rodičovství zase pod kontrolou. Pak přijde středa a všechno je zpátky.
Naštěstí existuje ještě jedna velmi účinná rodičovská terapie - jiní rodiče. Přesněji řečeno jejich děti.
Protože děti fungují ve vlnách. Jeden měsíc máte doma člověka, se kterým se dá normálně mluvit, odnese po sobě talíř a občas dokonce udělá něco, o co jste ho nepožádali. A vy začnete mít pocit, že jste výchovu možná přece jen zvládli.
Pak přijde další vlna a vy zase hledáte na internetu, zda existuje možnost reklamace po šestnácti letech používání.
Proto je nádherné potkat kamarády přesně ve chvíli, kdy je jejich dítě dole a vaše nahoře. Sedíte, posloucháte, jak jejich puberťák komunikuje, vidíte výraz rodičů a nejdřív je vám jich upřímně líto. A pak se dostaví něco podstatně méně ušlechtilého.
Úleva. Tak to s těmi našimi ještě není tak špatné…
Samozřejmě vím, že za týden se role mohou otočit (a ony se otočí) a kamarád bude stejným způsobem čerpat rodičovskou sebedůvěru z návštěvy u nás. Ale to budu řešit za týden.
Teď jsme zkrátka ve věku, kdy začínáme sklízet, co jsme si dvacet let pěstovali.
Chtěli jsme samostatné lidi. Sebevědomé. S vlastním názorem. Takové, kteří se nás nebojí a dokážou nám říct, že s námi nesouhlasí.
A možná jsme přesně takové vychovali.
Jen mě tehdy nenapadlo, že ten vlastní názor budou mít i na to, kdo dneska vyklidí myčku.
