Článek
Z monumentální sochy ponechala pouze neosobní oděv – oblek a kabát. Prázdný obal umístila na podstavec na kolečkách, což ho činí mobilním a snadno přesunutelným. Opak stálého, monolitického pomníku. Je to její interpretace konkrétního pomníku, ale i jejího postoje k pomníkům obecně.
„Výchozím bodem mé práce byl pomník jako umělecká forma, až poté jako osoba, kterou reprezentuje, v tomto případě Lenin. Moje práce není pomník ve standardním smyslu slova. Zobrazuje nehmotného Ducha – strašidlo obcházející Evropu; kdysi živou osobu vyvolávající opravdový strach, nyní pouze obraz historie a paměti, který vyvolává obecnou nepřízeň a vztek,“ říká Ala Savashevich.
Umělkyně, která se narodila tak trochu symbolicky v roce 1989, začátku konce komunistické totality v Evropě. Pro její vlast – Bělorusko – však naděje na svobodu postupně uhasínala a nyní nemá Ala Savashevich šanci se do ní podívat. A tak žije už deset let v Polsku.
„Mnoho lidí pomníky vnímá jako břemeno trvale vepsané do městské krajiny, nebo jej (ne)vnímá na pozadí každodenních aktivit. Stejně i politické konflikty, které formovaly a dále formují naše města, zůstávají v každodennosti bez povšimnutí, a přesto jejich duch stále visí ve vzduchu. Abychom mohli pomník znovu „spatřit“, znovu „objevit“ jeho historii, rozhodla jsem se zaměřit na jeho oděv a vrátit mu jeho původní vlastnosti – sochařský materiál (kámen) se opět stal látkou – plstí. Postava uvnitř tkaniny mizí jako něco mytického a tajemného. A když je nepřítomná postava, vyprchává i její historie. Zůstává pouze neosobní oděv – prázdný obal,“ doplňuje Ala Savashevich.
Jejího Ducha můžete společně s dalšími díly čtyř desítek umělců ze střední Evropy spatřit v Muzeu umění Olomouc na přehlídce Trienále SEFO 2024 až do konce letošního roku.