Článek
„…aby se milého boha bojíce, i stáli a bránili věrně pravdy boží pro věčnú odplatu“.
Co na to kronikáři?
Podle kronikáře Starých letopisů českých, z doby o desítky let vzdálené, po boku umírajícího údajně stál Kuneš z Bělovic, Jan Hvězda z Vícemilic (Bzdinka) a Viktorin z Kunštátu a Poděbrad. Prý výše uvedenými slovy Jan Žižka z Trocnova předal svou pochodeň. Dalo by se říci ideální souhra náhod pro budoucího „husitského krále“ Jiřího z Poděbrad, jehož otec měl být jedním z nástupců trocnovského hejtmana…
Dobový vojenský kronikář Bartošek z Drahonic Žižkovu smrt zmiňuje okrajově až v zápisech k následujícímu roku: „…léta Páně 1425 přitrhli Roháč a Jan Bzdinka, Žižkovi nástupci po jeho smrti…“.
A Starý kolegiát ze Starých letopisů podává tuto velmi výmluvnou charakteristiku ohledně Žižkovy smrti: „…et ibidem mortuus est Zizka, zradcze wytiepeny“ - a Žižka tam zemřel, zrádce nechvalně známý (zvyjebený, zasraný). Existují názory, že jde o pozdní vsuvku do textu kolegiátova, ale důkazy pro to chybí.
P. Čornej píše: „Již dříve jsem několikrát upozornil na zajímavou skutečnost. Kronikář Vavřinec z Březové pomíjí jméno slavného válečníka (Jana Žižky) v situacích, které mohly jeho pověst v očích veřejnosti poškodit. Starý kolegiát, který, ač husita, Žižku upřímně nesnášel, se takovými ohledy netrápil.“
Kde se vlastně vzal náhled na Jana Žižku a na husitství, jako na vrcholnou epochu českého národa?
S mytizací husitské doby se začalo již dávno. Zachoval se nám psaný a malovaný záznam, Jenský kodex, proslulý pozdně středověký iluminovaný rukopis z konce 15. století, jehož originál se nalézá ve sbírce rukopisů Knihovny Národního muzea v Praze. Kodex vznikl v Čechách někdy na přelomu 15. a 16. století v prostředí dědiců původního husitství.
„Jenský kodex, spojující dohromady několik různých rukopisů, je stručně řečeno manifestem českého husitství a reformace. Stoupenci kazatele Jana Husa tu textem i na malovaných obrazech brojí proti všemu, co jim vadí na katolické církvi. Špatný duchovní pastýř je jako vlk dávící svoje ovečky, dočteme se v knize. A husité nechtěli být ovcemi. Vysněný nebeský ráj je v Jenském kodexu zobrazen jako nedobytná pevnost, v níž vládne Kristus a Janu Žižkovi svěřil klíč od rajské brány. Husitský vojevůdce tak nahradil sv. Petra, který byl tradičně považován za nebeského portýra.“
Jak vidno, použití historických událostí jako propagandy není rozhodně novodobým vynálezem.
Nelze přehlédnout přímo explozivní nárůst zveličování významu osoby táborského hejtmana a husitství jako hnutí ve druhé polovině 19. století. Doba národního obrození přinesla zaujetí vlastními dějinami pro povzbuzení a útěchu. Pro tento „vznešený cíl“ se příliš nehledělo na historickou pravdivost, ale především na ideové vyznění osob a událostí.
V podobném duchu pokračovala i doba tzv. První republiky. „Tábor je náš program!“, pronesl T. G. Masaryk po návratu z exilu. Velmi známý výrok předznamenal pohled na husitskou dobu. Čtyřicet poválečných let dotáhlo zneužití dějin pro své účely až ad absurdum.
Jak vypadalo husitství v praxi?
Snad nejlépe to vystihuje známý verš z bitevní táborské písně, jak uvádí historik Josef Pekař. „…bijte, zabijte, žádného neživte…“ Ostatně píseň začíná příznačně: „Ktož jste boží bojovníci a zákona jeho“. J. Pekař dále pokračuje, že: „zde také najdeme výrazné stopy názoru, že válka, již vedou bojovníci boží, je svatá válka a blaze každému, kdo na pravdě sejde. Ve verších zřetelně vidíme psychologii bojovníků božích, kteří v jedné strofě velebí pána a v následující strofě modlitbu uzavírají vražedným a v radosti zabíjení se kochajícím vyzváním.“
Malá rekapitulace doby husitské a náhledů na Jana Žižku
V době husitských válek upadlo hospodářství do katastrofálního stavu, obchodní styky se zahraničím byly výrazně oslabeny, stejně tak domácí produkce, hodnota české mince výrazně poklesla. České země ztratily za patnáct let bratrovražedných bojů zhruba polovinu obyvatelstva, po řadě neúrodných let, v důsledku válečných útrap a hospodářské blokády je sužoval hlad a nemoci. Vypukl hladomor a v roce před lipanskou bitvou nebylo už ani obilí na zasetí. K tomu epidemie moru, takže nazvat období mezi roky 1419 až 1434 apokalypsou je zcela na místě.
Ovšem historik P. Čornej má na situaci poněkud odlišný názor: „Jedním z největších vkladů českého národa do světových dějin bylo husitství. A to přes všechny stíny a problémy, které přineslo…“ Ano, v době národního obrození by jistě s touto tezí plně obstál, ale dnes…?
Jak uvádí J. Konáš, již v únoru 1422 se v Písku konala synoda táborských kněží, na níž Mikuláš z Pelhřimova obhajoval svůj názor, že: „jedinou normou křesťanského života je Nový zákon“. Jednohlasné usnesení synody odmítlo „utiskování nevinných“.
P. Čornej vyjmenovává tři zásadní atributy zaměřené především vůči Žižkovi, jež synoda odsoudila: „nepřiměřené násilí, touha po kořisti a snaha vydobýt si na válečném poli světskou slávu“.
Friedrich von Bezold v knize K dějinám husitství píše: „Palacký ostatně přiznává, že Žižka sám neznal pražádných ohledů a lidskosti, měl-li před sebou „nevěřící“ dle svého smyslu. Za jeho vedení přihodily se také nejšerednější výbuchy ukrutenství; nešťastníky, kteří do jeho rukou padli a kteří pro Boha prosili, že chtějí přistoupiti k víře táborské, nechával zmírati bez milosrdenství v plamenech. Ostatně vedla se tehdy válka vůbec způsobem přebarbarským a řádná justice hrdelní prováděla se s odpuzující surovostí; v tomto obecném krveprolití, hranicích a hrůzách muk nepůsobí děsy válek husitských nikterak dojmem neobyčejným.“
Tedy i sami husitští kněží viděli, kam začíná prosazování Pravdy Boží směřovat a jakým způsobem se prosazuje.
Byl to právě Jan Žižka, kdo měl hlavní slovo v husitských věcech během let 1420-24. Postupně se z něj skutečně stal obávaný vojevůdce, ale nikoli pro svá slavná vítězství, ale pro nebývalou krutost skrytou pod pláštíkem hlásání bohulibých myšlenek. V tom ostatně nebyl ani první ani poslední v dějinách lidstva.
J. Pekař k tomu uvádí: „Žižka dává přednost útokům na malé městečko před pokusem o dobytí nepřátelské pevnosti většího významu“.
Jan Žižka se pomalu dostával do stále větší izolace a ztrácel spojence. Důvodem byla až sadistická krutost jeho vojsk namířená proti civilnímu obyvatelstvu, kněžím a církevním řádům. Ničení, vraždění, upalování a kořistění, to byl denní chléb jeho vojska hlásajícího Boží slovo ohněm a mečem.
P. Čornej píše, že: „Rychlé obroušení hran po Žižkově skonu napovídá, že nepřemožitelný válečník budil v poslední době svého života nesouhlas, nevoli, ba přímo animozitu. Svou nesmiřitelností, neochotou brát v potaz i jiné názory i způsobem války husity více rozděloval, než spojoval“.
Co říkali Žižkovi současníci?
Táborský kněz Mikuláš z Pelhřimova zvaný též Biskupec kupříkladu ve své kronice o dějinách Tábora nezmiňuje Žižku ani jednou, přestože oba byli zakladatelé města a osobně se znali. Podle J. Pekaře „Pozdější Tábor nerad vzpomínal na svůj záchvat chiliastický a temně fanatického ducha jeho“.
Jakoubek ze Stříbra uvádí, že: „Válka pro krev Kristovu zvrhla se rychle v lakomství, ukrutenství, vraždy, nenávist, krádež“.
Jan z Příbrami píše: „Dnešní válečníci naplnili zemi tyranií, loupeží, vraždou a útiskem chudých lidí“.
Stručná data ze životopisu Jana Žižky
Jan Žižka se narodil zřejmě někdy kolem roku 1360 na trocnovském dvorci u Českých Budějovic. V roce 1384, tedy zhruba ve svých čtyřiadvaceti letech prodává veškerý svůj majetek, což byl jeden lán půdy v nedalekém Čeřejově. Z pramenů pak mizí na dlouhých dvacet let. J. Pekař usuzuje, že „působil ve službě někde na venkově“, P. Čornej píše, že „ve vojenských službách v cizině“. Dost možná se účastnil stoleté války mezi Francií a Anglií jako námezdní žoldnéř.
Další záznamy o něm máme z roku 1405, kdy je Žižka uváděn jako člen lapkovské (loupežnické) tlupy Matěje Vůdce. O tom se dočteme v popravčích knihách rožmberských a jihlavských. V roce 1409 obdržel omilostňující list krále Václava IV. V roce 1410 zachycují prameny Žižkovu přítomnost v bitvě u Grunwaldu v Polsku. V roce 1414, již jako vrátný v královské službě, kupuje dům Na příkopě za 50 kop grošů. Zanedlouho, v roce 1416, dům prodává a kupuje levnější u Židovského města za 13 kop grošů.
Co je ale významná skutečnost, v září roku 1415 Žižka nepodepsal ani nepečetil tzv. Stížný list do Kostnice proti upálení Jana Husa, ač tak učinilo 452 českých a moravských šlechticů. Spekuluje se, že buďto se o politiku nezajímal anebo v tuto dobu nepobýval v Čechách. Mohl by se jako ostřílený voják účastnit významné bitvy u Azincourtu ve Francii v říjnu 1415…
Znal Jan Žižka Jana Husa? O osobním setkání či dokonce známosti Jana Žižky s Janem Husem prameny zarytě mlčí…
V roce 1419, kdy bylo Janu Žižkovi již asi devětapadesát let, zasáhl poprvé do počínajícího husitského dění svou účastí po boku chiliastického kněze Jana Želivského. Tou událostí byla První pražská defenestrace 30. července 1419.
Tím se budoucí hejtman zapojil na příštích pět let do husitské revoluce, jíž bychom mohli označit s klidným svědomím jako občanskou válku. Tedy v době sudoměřské bitvy a založení Tábora, roku 1420, bylo Žižkovi zhruba 60 let. V té době by byl již velebným kmetem, ale jeho fyziognomie, a navíc zřejmě dennodenní vojenská fyzická činnost, mu umožňovala držet se ve formě.
Jak víme z historie, Jan Žižka nakonec umírá 11. října roku 1424 ve svých zhruba čtyřiašedesáti letech při obléhání Přibyslavi. Příčina smrti je dodnes neznámá, spekuluje se o vředu….
První pražská defenestrace
30. července 1419 proběhla první pražská defenestrace, považovaná za počátek husitských válek. Spočívala v zabití protihusitských novoměstských konšelů jejich svržením z okna radnice. Událost byla nepochybně předem připravená a velké slovo v ní měl pozdější imperátor v Praze, bývalý mnich snad ze želivského kláštera, ovlivněný učením valdenských, Jan Želivský. Dle svědectví Vavřince z Březové se útoku na radnici zúčastnil také Jan Žižka.
U Sudoměře, mýty a legendy
Jak vlastně probíhala a jak dopadla snad nejznámější bitva doby husitské? Proběhla 25. března 1420 v jihočeské krajině mezi Strakonicemi, Pískem a Protivínem. Co o ní tedy dnes vlastně víme? Co autor, to jiný pohled. Od současníků bitvy, přes vzdálenost několika desetiletí, až po novověk.
Dva ze čtyř dobových dokumentů o bitvě nepíší vůbec a druhé dva rozhodně nehovoří o nějakém jednoznačném vítězství husitské strany. Tedy z těchto čtyř pramenů, z nichž dva bitvu vůbec nezmiňují, vycházeli novodobí a věhlasní historici v následujících staletích.
Dle historiků, měli husité ztráty zhruba 10 % ze svého počtu, což činilo asi čtyřicet lidí. Dalších třicet bylo zajato a odvedeno na Hory Kutné. Řada byla zraněna těžce, ty zanechali v okolních vsích na druhý den, ti s lehčím zraněním dále pokračovali. Tedy čtvrtina až polovina stavu husitského houfu byla boje neschopna.
Význam této, snad jen pouhé šarvátky, se v novodobé historii zveličil do obřích rozměrů. Přitom to dost možná bylo jen zcela nevýznamné střetnutí, jež soudobému vojenskému kronikáři Bartoškovi z Drahonic ani nestálo za zaznamenání. Ostatně podobných střetů bylo v rozbouřeném 15. století nepočítaně.
Hradiště nad Lužnicí, zvané Tábor
Již za krátkou dobu (někdy zkraje měsíce dubna 1420), se konala v Táboře volba hejtmanů města. Byli čtyři a stali se jimi: „Mikuláš z Husi, Chval Řepický z Machovic, Zbyněk z Buchova a Jan Žižka.“ Volba nepochybně reflektovala dosavadní zásluhy, renomé a autoritu.
Bitva na Vítkově, velký mýtus
1. března 1420 papež Martin V. vyhověl žádosti krále Zikmunda Lucemburského a deklaroval křížovou výpravu proti všem viklefistům a husitům. Bitva s křižáky jihovýchodně od tehdejších pražských hradeb se odehrála 14. července 1420, na hřebenu vrchu Vítkova. J. Konáš píše, že „patří k nejslavnějším českým mýtům ve stylu legend o vítězství hrstky hrdinů nad statisícovým vojskem nepřítele“.
Boj o Vítkov započal o hodině nešporní, tedy okolo čtvrté odpolední. Trval asi hodinu. Jan Žižka velel skupině zkušených vojáků, jež si sám vybral. Na hoře Vítkov, stojící v předpolí pražských hradeb, nechal zbudovat dva dřevěné sruby, s kamennou podezdívkou, kamennou zeď a trojitý příkop. Proti opevnění vyjelo kolem tisícovky míšeňských a rakouských jezdců. Do boku útočícím jezdcům vpadl oddíl pražanů zleva, čímž došlo k zakolísání a pádu mnoha jezdců do údolí.
Nikdo v té chvíli netušil, že obležení Prahy je u konce. I když obránci stále čekali na další útoky, touto v podstatě bezvýznamnou šarvátkou vše skončilo. Ano, Jan Žižka obstál ve střetnutí, jež ale nemělo nikterak významný vojenský dopad. Tedy hovořit o velké bitvě, jejíž význam během staletí narostl do nebetyčných rozměrů, nelze.
Jan Žižka a kněží
Pronásledování, vraždění a upalování duchovních osob prováděl Jan Žižka se svým vojskem přímo s fanatismem, o jehož důvodech dnes můžeme pouze spekulovat.
Ke kněžím měl vojevůdce vůbec přezíravý vztah. Ti, které si pustil k sobě blíže, se dají definovat jako militantní extrémisté. „Krvavý kněz“ Jan Želivský, „militantní chiliastický kazatel“ Václav Koranda, „extrémistický avanturista“ královohradecký kněz Ambrož.
Jan Žižka po smrti
Právě kněz Ambrož převezl ostatky hejtmanovy z Přibyslavi do Hradce Králové k poslednímu odpočinku. Zápis ze Starých letopisů praví: „Potom kněz Prokůpek a kněz Ambrož provázeli mrtvého bratra Žižku až do Hradce Králové a tam ho pohřbili v kostele sv. Ducha u hlavního oltáře. Ale potom byl přenesen do Čáslavi a tam pohřben v kostele“. Historik J. Pekař říká: „Čestný hrob Žižkův u sv. Ducha neobstál déle, než panství kněze Ambrože v Hradci“. Přesun jeho ostatků do Čáslavi proběhl za naprostého nezájmu veřejnosti…
Politické dědictví Jana Žižky
Vojevůdce po sobě nezanechal žádný politický manifest. V několika málo dopisech, jež se dochovaly, nalezneme pouze výzvy k dalším bojům a výhrůžky těm, co by chtěli válku ukončit…
Jaký tedy byl Jan Žižka z Trocnova?
Jistě výborný a zkušený voják, přemýšlivý i lstivý vojevůdce. Ale také nemilosrdný válečník nechávající poražené věšet, topit, upalovat či vhazovat do vápenky. Doba první poloviny 15. století byla plná kvasu a voják typu Žižkova se tu musel cítit jako ryba ve vodě.
Jaký tedy byl? Můžeme soudit především podle jeho skutků, jež jsou dostatečně známé. Jak praví Evangelium podle Matouše: „Po jejich ovoci poznáte je…“ Také by se dalo říci „Po jejich skutcích poznáte je…“
A na závěr?
Z husitské doby vyšel kupodivu jako vítěz nikoli Jan Žižka, ale Petr Chelčický a jím prosazované myšlenky. Kdo to byl? Reformátor, náboženský a sociální myslitel, jehož ideje, prosazované nikoli silou zbraní, ale silou ducha, přetrvaly, jsouce přetaveny v učení Jednoty bratrské, jež existuje dodnes…
Literatura:
Čornej, P. - Jan Žižka
Čornej, P. - Světla a stíny husitství
Čornej, P. - Husitská revoluce: příčiny, průběh, výsledky
Čornej, P. - Lipanská křižovatka
Čornej, P. - Lipanské ozvěny
Čornej, P. - Stížný list 1415-2015
Čornej, P. - Husitství a husité
Čornej, P. - Husitská revoluce
Pekař, J. - Žižka a jeho doba
Šmahel, F. - Jan Žižka z Trocnova
Šmahel, F. - Husitská revoluce
Tomek, V.V. - Jan Žižka
kolektiv - Ze starých letopisů českých
kolektiv - Ze zpráv a kronik doby husitské
Vavřinec z Březové - Husitská kronika
Rokyta, J. - Násilí v husitských Čechách mezi lety 1418-1422
Hás, J. - Z rodinného života husitských hejtmanů
Kolektiv - Husitský Tábor
Barták, Z. - Tábor 1420-53
Bezold, F.- K dějinám husitství
Urbánek, R. - Žižka v památkách a úctě lidu českého
Konáš, J. - Důvěrná zpráva o Janu Žižkovi
Kalný, A. - Popravčí kniha pánů z Rožmberka
Boubín, J. - Petr Chelčický: Myslitel a reformátor
