Článek
„Není na světě člověk ten, aby se zachoval lidem všem“. Opět jsme na počátku příběhu v kraji Českého Meránu, v jehož průběhu se spojil rod pánů Voračických z Paběnic a na Prčici s rodem Vratislavů z Mitrovic. Nu a na jeho konci poznáme ušlechtilé a nezištné přátelství dvou žen, šlechtičny a spisovatelky…
Historie se počíná…
Rod pánů Voračických z Paběnic se usadil ve Voračicích u Sedlčan někdy začátkem 15. století. Původně tvrz i ves založil vladyka Orač a proto se nejdříve jmenovaly Oračice. Teprve poté se přejmenovaly na Voračice. Po roce 1530 přesídlili Voračičtí do Prčice. Jáchym Jindřich Voračický z Paběnic na přelomu 18. a 19. století získal Smilkov na Voticku, dále pak Božejov na Pelhřimovsku a Choustník na Táborsku.
Rod pánů Vratislavů z Mitrovic podle nepodložené báje pochází od Přemyslovců, konkrétně od knížete Vratislava II. Oblíbené křestní jméno Vratislav postupně přešlo ve jméno celého rodu. Ve skutečnosti je prvním ověřeným předkem Vratislav z Mitrovic, jenž se připomíná po husitských válkách. Byl věrným spojencem Oldřicha z Hradce, jemuž pomáhal proti Jiřímu Poděbradskému. Jeho potomci byli během let povýšeni do panského a později i hraběcího stavu.
Zajímavé je, že opustili rodnou tvrz kolem roku 1450 a až roku 1724 ji jejich potomci koupili zpět od současných majitelů, tedy Černínů z Chudenic. Roku 1736 pro sebe Mitrovští vystavěli pohodlnější sídlo, a to zámek Nové Mitrovice ve vsi Přestavlky.
Malý skok v čase
Nyní poněkud pokročíme do budoucnosti. Roku 1805 si vzal potomek rodu Voračických, Jáchym Jindřich Voračický z Paběnic za ženu Alžbětu (Elišku), rozenou hraběnku Vratislavovou z Mitrovic, z dalšího českého rodu pocházejícího z Českého Meránu. Čtyři roky po svatbě, roku 1809, se jim narodila dcera Eleonora, o kterou se v celém příběhu především jedná…
Hraběnka Eleonora Kounicová, rozená Voračická-Bissingen z Paběnic
Narodila se v paláci Voračických na Novém Městě v Praze do česky mluvící šlechtické rodiny, která se pohybovala v českém vlasteneckém a intelektuálním prostředí. Mládí však strávila na rodovém panství na zámku v Choustníku u Tábora, který získal již její otec.
Roku 1828 se provdala za hraběte Michaela Karla z Kounic. Jeho prabába, Marie Alžběta z Valdštejna, byla jedinou dcerou slavného vojevůdce Albrechta z Valdštejna, zavražděného v Chebu.
Hraběnka Eleonora Kounicová, rozená Voračická z Paběnic se soustavně věnovala dobročinným a mecenášským aktivitám. Aktivně účastnila a spoluorganizovala dámské společenské salony, které začaly být přeměňovány do nově povolených občanských spolků. Například do aktivit Amerického klubu dam, prvního českého ženského spolku, jenž vznikl z iniciativy mecenáše Vojty Náprstka (o tomto klubu je též pojednáno v románu Sňatky z rozumu). Svůj rodný dům, palác Voračických, později věnovala ve prospěch českého Národního muzea.
Její syn, hrabě Václav Kounic, švagr Antonína Dvořáka, zase proslul jako mecenáš studentstva a zakladatel vysokoškolských Kounicových kolejí v Brně.
Na pohřbu hraběnky Eleonory Kounicové se sešla v lednu 1898 na vyšehradském Slavíně řada předních zástupců tehdejšího českého života: šlechtici, umělci, inteligence, kulturní a vlastenecká veřejnost i dělníci s rudými karafiáty v klopách.
„Mladá a po všem ušlechtilém toužící komtesa z choustnického zámku spojila svým životem zdánlivě nespojitelné.“
A naše nejpřednější spisovatelka, Božena Němcová?
S hraběnkou Kounicovou ji pojilo něžné osobní přátelství, hraběnka ji mnohokrát finančně podpořila…
Václav Tille nám na to zanechal vzpomínku:
„Dne 25. dubna 1856 šel si Josef Němec, manžel spisovatelky Boženy Němcové vybrat penzi, nedostal však nic a tři měsíce měl být bez peněz, protože nevykonal předepsanou zkoušku. Také jeho žádosti o místo, které mu bylo slíbeno, byly zamítnuty. Rodina zůstala bez chleba.
Jedinou nadějí Němcové byla hraběnka Eleonora Kounicová. Poslala ji „Babičku“ a čekala, že jí hraběnka dá peníze. Ta jí poslala šest tenkých stříbrných lžiček. Němcová je ukázala Fričovi, když k ní přišel a nabízela mu je se slzami v očích ke koupi. Neměli již co jíst.
Božena Němcová se poté odhodlala jít k hraběnce Kounicové osobně. Neprosila, ale její chatrné šaty a horečnatě se lesknoucí oči, mluvily za ni.
Hraběnka měla hosty, ale přijala ji vlídně, doprovodila ji do předpokoje a tam jí dala šetrně patnáct zlatých, neboť nevěděla, v jaké bídě se rodina nachází. Večer se hraběnka dozvěděla, že Němcovi nemají z čeho žít. Poslala Němcové padesát zlatých, věnovala ji šedé hedvábné šaty a slíbila jí, že za každý arch papíru, co napíše, bude dostávat dvacet zlatých.
Hraběnka dále vyzvala Boženu Němcovou, aby na léto odjela s dětmi do Poříčí nad Sázavou, kde přátelé měli zájezdní hostinec, a slibovala, že ji na podzim vezme k sobě na zotavenou.“
I takto může vypadat vděk
Jako poděkování jí Božena Němcová věnovala své stěžejní a nejslavnější dílo, román Babička. Hraběnku Kounicovou také zpodobnila v postavě hraběnky Březenské v románu Pohorská vesnice. Podobně jako Němcovou podpořila hraběnka i spisovatelku Karolinu Světlou a další umělce.
„Vysokorodé paní,
paní Eleonoře hraběnce z Kounic, rozené hraběnce Voračické z Paběnic, paní řádu hvězdokřížového, členu mnohých dobročinných ústavů atd., ve vší úctě věnuje Božena Němcová“.
„Vysoce urozená paní!
Je způsob, když koho milého z domu provázíme, že mu dáváme na cestu s sebou požehnání.
I já, posílajíc do světa dítko – prostinké to dítko mé fantasie – žehnám je, vtiskujíc mu na čelo jméno, jež odedávna národu milé a vážené bylo – a nyní ctěné je co jméno příznivkyně lidu, podporovatelkyně všeho, co dobré a krásné, jméno Vaše, šlechetná paní! – Nevím pro ně lepšího požehnání."
Věnování v románu Babička
Manžel, Josef Bořivoj Němec
Byl to podle slov staré pamětnice „pravý Bořivoj“, vždy hotov rázně vystoupiti-tam proti podloudníkům-tu proti odpůrcům české národnosti. Vždycky rázný, přímý a někdy prostořeký, měl své přátele a nepřátele, a tito poslední způsobili jemu i paní Boženě mnoho nepříjemností, stálou nepřízeň vládních činitelů, mnoho pronásledování přesazováním z místa na místo a konečně i vyhoštění.
Ve stínu slavné ženy
Díky manželově vlivu začala původně v německém prostředí vychovávaná Božena získávat náklonnost k české kultuře, až se nakonec stala velkou hvězdou české literatury.
Nakonec byl Josef Němec penzionován a vrátil se do Prahy, kde ho čekal ostrý spor s manželkou. Příčinou se tentokrát stala budoucnost dětí, na kterou měli manželé rozdílné názory. Němec po těchto rozporech sepsal koncept žádosti o rozvod.
Manželé se opakovaně usmiřovali a zase hádali. Až nakonec musela Božena Němcová před svým manželem opět utéci…
Od té chvíle už se Božena Němcová odmítala s manželem znovu usmířit a roku 1861 odešla do Litomyšle. V té době ale byla již vážně nemocná, k tomu trpěla nouzí, takže okolnosti ji donutily k návratu do Prahy k manželovi, který ji převezl k sobě domů.
První sešit 2. vydání svého nejslavnějšího díla – Babičky, dostala do rukou den před svou smrtí. Zemřela 21. ledna 1862, v bytě svého manžela v domě U Tří lip.
Současník Jan Pravoslav Koubek o vztahu manželů Němcových napsal: „Řádný muž chce řádnou manželku. Ale žádnou spisovatelku.“ Josef Němec zemřel až v roce 1879 v domě svého syna Karla v Táboře na srdeční zástavu. Jeho tělo bylo uloženo v hrobce na starém městském hřbitově v Táboře.
Josef Bořivoj Němec
Co se mohli dočíst čtenáři v roce 1926?
„Marně hledáme dnes na hřbitově táborském hrob Josefa Bořivoje Němce, manžela naší nesmrtelné spisovatelky Boženy Němcové, který trávil poslední čas života v Táboře, tu také dne 18. září 1879 v domě čp. 491 zemřel a byl pochován. Jak málo za to vděku u pozdější generace, jež ani nedovede najíti místo, kde došel tento drsný, ale poctivý vlastenec posledního odpočinku…“
Krok správným směrem
25. červen roku 1933 byl pro táborskou veřejnost velkým dnem. Na starém hřbitově, u hrobu manžela spisovatelky Boženy Němcové, Josefa, se sešly všechny významné osobnosti tehdejší společnosti. Důvodem bylo odhalení sochy s názvem Vzdor, kterou pro Josefa Němce vyrobil sochař Jan Vítězslav Dušek. Téměř na den přesně, v roce 2017, po 84 letech, v Táboře odhalili tuto sochu podruhé.
Pomník Josefa Němce
A na závěr?
Slavný román Babička slavné české spisovatelky je dedikován významné české mecenášce, potomku známých českých rodů, jež píší své dějiny původně z malých tvrzí a vísek v Českém Meránu. Zajímavé osudy a jejich vzájemné proplétání. Kolik takových podobných ještě je a my o nich nevíme…
Literatura:
Fiala, M. - Český Merán ve staletích
Vlasák, A. N. - Okres sedlecký v Táborsku
Habart, Č. - Sedlčansko, Sedlecko a Voticko
Cikhart, R. - Minulost Táborska
Cikhart, R. - Popis Táborska
Cikhart, R. - Táborsko v minulosti i přítomnosti
Cikhart, R. - Na starém hřbitově táborském
Božek, H. - Jihočeské medailóny
Dokoupilová, P. - Život šlechtičny v 19. století. Eleonora hraběnka z Kounic
Tille, V. - Božena Němcová
Němcová, B. - Babička
