Článek
Pokud jsem dostala obyčejnou plastovou panenku, ona si vybrečela pravou Barbie. Pokud jsem od babi s dědou dostala Kofilu, najednou potřebovala rovnou Milku.
Nikdy jí nestačilo mít to, co já. Musela mít víc. Lepší.
A hlavně tak, aby to všichni viděli — aby to bylo představení jen pro její diváky.
Když jsem si ve dvanácti ostříhala vlasy podle Spice Girls, druhý den se vrátila domů s melírem a střihem „na anistonku“. Máma jí to ještě pochválila. A já? Já jsem si v tu chvíli připadala jako levná kopie sama sebe.
Byla to hra. Jenže já nehrála. Já prostě žila. V pubertě to vše začalo ještě přitvrzovat.
Když jsem tou dobou randila s klukem, co občas přinesl k táboráku kytaru, ona začala chodit s klukem, co hrál v rockové kapele.
Koupila jsem si jedničkovou Fábii. Takovou, co má už i klimatizaci a hraje tam rádio na kazety, když ho člověk trochu přemluví.
Za týden zaparkovala přede dveřmi s dvojkovou. Trapný, vím, ale to prostě nevymyslíte. Scénář totiž píše sám život — a ségra je jeho produkční.
A pak do mého života přišel Samir.
Právník. Sice jen v malé firmě, ale hlavně člověk, se kterým jsem si rozuměla. Víte, prostě chlap — co slíbil, to splnil, a ženská se na něj může spolehnout.
Byli jsme spolu asi rok, když jsem ho poprvé vzala na rodinnou oslavu. Našim padl do oka — a to je důležité. Hlavně tátovi, když mu nejednou pomohl na baráku. Jestli vás zajímá, co na to sestra, tak ano — řekla mi, že mi to přeje, ale to, jak se u toho tvářila, vypovídalo o něčem jiném.
Pak přišla Itálie.
Představte si to, Cinque Terre. Večer. Moře vonělo po soli a citronech. Samir si klekl, já kývla a říct, že to byl jeden z nejhezčích momentů v životě, by bylo málo. Když mě požádal o ruku, byla jsem nejšťastnější ženská pod středomořským sluncem.
Když jsme to oznámili rodině, máma plakala, táta otevřel archivní víno. Chtěla jsem vyfotit prstýnky a vytroubit své štěstí do celého světa. Ale neudělala jsem to. Z pomyšlení, s jakou bombou by mohla přijít sestra, se mi rozklepaly ruce.
Za dva týdny se na malé oslavě zásnub, které jsme mezitím už oznámili, objevila sestra ruku v ruce s Martinem — podnikatelem, který měl na vizitce napsáno „CEO“. Ale nebylo poznat čeho.
„To je Martin,“ prohlásila pyšně a po očku sledovala mou reakci. Samir se přivítal ve vší slušnosti s Martinem a prohodili pár zdvořilostí. Když sestra se svým novým objevem odešli dělat divadlo někam jinam, Samir se ke mně nenápadně naklonil a špitnul: „Ty rolexky jsou falešný.“ Trochu jsem si poprskala halenku vínem, jak jsem se snažila zadržet záchvat smíchu.
Když začaly přípravy na svatbu, přišla s tím, že mi pomůže.
Říkala, že chce urovnat vztahy.
Znala jsem ji. Bylo to divné. Ale nemám k ní zášť, a tak jsem se jí rozhodla věřit.
Chtěla jsem, aby stála u oltáře vedle mě. Vždyť je to přece moje sestra.
Myslela jsem si, že to nevěsty bývají „bridezily“, ale tak normální člověk se nevdává často, tak ať to stojí za to.
Vše, co se líbilo mě, bylo podle ní špatně. Šaty? Podle ní málo výrazné.
Dort? „No, mohl by být vyšší. Aspoň čtyři patra. A něco s makronkama, ne? To teď na insta trenduje.“
Na víno, které jsem s láskou vybírala já, se šklebila, že to nemá úroveň. Všechno muselo být lepší — než moje představa.
Nebo spíš: než já.
Ale pořád jsem si říkala, že je to sestra a třeba to dělá, protože jí na mě záleží, ne?
Nepřešlo to, protože ta hra nikdy nebyla o mně. Byla o ní. O jejím strachu, že zůstane stát někde vzadu.
Když tak o tom přemýšlím, jak by hvězdy zářily, kdyby nebylo tmy — škoda, že to vypadá, že si sestra myslí, že bych jí tu tmu měla dělat já.
Svatba měla být malá, ale krásná.
Rodina, přátelé, pár kolegů.
Žádná velká pompéznost, ale hezká zahrada, decentní výzdoba, víno, co nekřiví pusu, a Samir. Můj muž.
Možná ne ten nejbohatší muž v místnosti — ale člověk, se kterým si chceš povídat, když ti je smutno.
Člověk, který je s tebou, protože chce a protože se mu líbí, když se směješ tak, až občas chrochtneš.
Den D.
Hosté pomalu přicházejí. Slunce svítí, všechno klape. Když v tom se za rohem ozve šepot.
„Hele… není to její sestra?“
Otočím se.
A tam stála ona. Moje sestra. V bílých koktejlkách, výstřih až k pupku, záda holá.
Celá jak vystřižená z katalogu hoe Nevěsta 2025.
Na mojí svatbě.
V bílém.
Máma se zamračila a šeptem jí něco naznačila. Ignorace.
Lidi kolem jen pokrčili rameny.
Samir to přešel se zamračil a připomenul mi: „Tohle je náš den, ne její.“
Já byla v šoku a chtělo se mi brečet, ale rychle jsem se vzpamatovala a pak mi došlo, co vlastně můj muž myslel:
„Nech to být. To je přesně to, co chce. Pozornost. Nedostane ji.“
Chvíli to fungovalo. Lidi se začali věnovat sobě, smích se vrátil, dort se rozkrájel.
A pak přišel přípitek.
Vystoupil můj táta, milý proslov, pár slz.
S proslovem následoval Samirův bratr Kerem. Srdečný, dojemný, upřímný a lehce ostudný.
A pak se zvedla ona.
Teatrálně zacinkala na skleničku a vytrhla překvapenému Keremovi mikrofon z ruky.
„Já vím, že je to dneska její den,“ začala. „Ale život je moc krátký na to, abychom si nechávali velké zprávy pro sebe.“
Chvíli ticho. Pak se usmála.
„Čekám miminko.“
BUM.
Málem jsem omdlela vzteky.
Zvuk prý není vidět, ale v tomhle momentu bylo ticho hutné jak silikonový lepidlo. Někdo upustil vidličku. Někdo zůstal s pusou dokořán.
Moje máma zrudla, teta zapíchla oči do dekorace na stole a hluboce si přihnula vína.
Zlatý hřeb večera nás ještě teprve čekal.
Martin. Její podnikatel. Ten, kterého před nedávnem přivedla, se beze slova zvedl.
Pomalu si zapnul sako, podíval se na ni a jen suše řekl:
„Tak to přeju hodně štěstí. Protože tohle není moje.“
A bez dalšího otálení odešel.
Za ním zůstal talíř s nedojedeným jelením hřbetem a její šokovaný výraz.
Stála tam v těch bílých šatech, co si musela koupit o číslo větší, protože — jak později přiznala — jen „tušila, že by mohla být“.
Nálada v čudu. Totálně. No a mně nezbývalo než improvizovat.
Jedna z družiček jí sebrala mikrofon z ruky. Posunkem jsem požádala, aby ho předala mně. Zhluboka jsem se nadechla a nahlas řekla:
„Děkujeme za komickou vsuvku dnešního báječného večera a věřím, že do křtin se ještě s tímhle pokusem o stand-up výrazně zlepšíš.“
Jako mávnutím kouzelného proutku bylo po dramatu. Všichni vybuchli smíchem. Svatba byla báječná, svatebčané byli skvělí, a sestra? Jak myslíte, že to s námi bylo dál?
