Článek
Na to, že výtah má vůli jak starý soumar.
Na to, že erární kopírka je největší introvert v budově.
A hlavně kávovar, co jsme dostali jako jeden z benefitů. Okamžitě se stal tlukoucím srdcem celé firmy, pumpující lahodný kofein do krevních oběhů všech zaměstnanců.
Zní to jako idilicky že?
Tenhle příběh má i svůj audio protějšek. Najdeš ho na Spotify – jen zadej Na pár minut. Nebo klikni sem:
Možná by to tak bylo dál, kdyby nepřišel Adam. Nový manažer. Věčně ve slim jeans, dvacet sedm a příjmení po otci z dozorčí rady.
Mluvil v bullet pointech, powerpoint měl snad jako tapetu i v telefonu. Na první pohled mladej sypaťák, ale jak začal „šetřit firmě náklady“ byla z fajn pracovního prostředí rázem jižní korea.
Kvůli panu nedotknutelému za první měsíc „dobrovolně odešli“ tři lidi – z back office, logistiky a jedna holka z právního. A další následovali.
Práce zůstala. Ale lidi ne.
Kdo zůstal, začal chodit domů pozdě. Jsme malá firma, a máme hodně srdcařů, kterým na firmě opravdu záleželo.
„Náš tým je tu pro firmu. Ne pro hodinovky.“
To řekl na poradě, kde měl přes sebe přehozenej svetr jako na golfu.
Nikdo mu tehdy nic neřekl.
Ale bylo vidět jak z porady odešlo hodně lidí doslova vzteklých. Skřípalo tolik zubů že by ten zvuk přehlušil i modem z osmdesátek.
To páteční poledne, jsem dostala chuť na kafe. Nálada na pracovišti byla už dlouho špatná a tak mě nepřekvapilo, když jsem u kávovaru potkala mračící se Jarku ze mzdovky. Právě měnila zásobník s vodou. Když jsme zapředli hovor, tak mírně roztála. V tu se chodbou vedle kuchyňky mihlo hnědé tvídové sako Adama. Ztichli jsme, zrovna když si to pánovitě rázoval chodbou. V kroku se podíval na mě, pak na Jarku a pak na kávovar. Lehce zpomalil krok, křivě se usmál a zmizel za rohem. Blbá nálada byla zpět a tak jsme se raději rozutekli do svých kanceláří.
Ráno jsme přišli do kuchyňky a Jarka stála před prázdným místem, kde ještě včera byl kávovar.
Na jeho místě drze vlál papír. Konkrétněji výtisk změn zaměstnaneckých benefitů.
Jarka se otočila. V ruce prázdný šálek - v očích přípravy na vojenský převrat. Milan z personálního, co právě přišel rovněž s prázdným šálkem se na ní podíval, a pravil: „Pokud Vás tohle už nebaví dámy, stavte se za mnou o pauze v kanclu, něco vám ukážu.“
Ne, nesmím nic prozradit - prozradila bych totiž celou pointu - ale měla jsem také esa v rukávu.
U Milana v kanceláři voněla káva - Milan je bůh! Měl totiž zašitou ještě konvici z dob dávno minulých. Nad třemi kouřícími šálky jsme spolu koukali do tabulek, a nestačili se divit. „Tohle je materiál pro představenstvo.“ Řekl Milan. „A víš co? Ve čtvrtek tam máme povinnou čtvrtletní zprávu z HR — vždycky tam někoho posíláme jako ‚zástupce zaměstnanců‘. Něco mi říká, že to letos to budeš ty, Jarka a já. A vezmeme si s sebou malý překvápko.“ V tu chvíli jsme se oba podívali na Jarku. Zvedla teatrálně šálek napůl vypitou kávou a zatvářila se jako che Guevara.
A pak přišel čtvrtek.
Den pravidelného shromáždění představenstva. Kterému dominoval otec Adama.
„Dobrý den. Dnes mám pro Vás něco speciálního…“
Milan si přitáhl kravatu a spustil prezentaci.
První slide – jednoduchý graf. Sloupec „před Adamem“ a sloupec „po Adamovi“.
Graf porovnával počet odchodů zaměstnanců a kvalita práce těch, co zůstali.
Rozdíl byl tak markantní, že se v místnosti ozvalo první neklidné zamručení.
Druhý slide – čísla v korunách. Kolik stál nábor a zaškolení nových lidí, kolik zakázek se kvůli fluktuaci zpozdilo nebo úplně spadlo pod stůl. Jedna položka byla tak vysoká, že někdo z první řady tiše hvízdl. A neposlední řadě počet zrušených smluv jak s klienty, tak dodavateli.
V tu chvíli už Adam neseděl rozvalený v židli – ruce měl sepnuté na stole a z obličeje mu mizela barva.
Já měla ještě svoje eso v rukávu.
Bezpečnostní kamera z kuchyňky.
Adam.
Kávovar.
a o 3 hodiny v pracovní době později ho ta samá kamera zabírá jak si hrdě nese nový Apple monitor. Po naprosto hrobovém tichu kdy se všechny oči upírali na velice tichého a potícího se Adama někdo zakašlal.
Generální byl rudý vzteky - když odváděl svého syna do kanceláře tak přede všemi bručel sytým barytonem že okamžitě mění pozici - a to na skladníka. Adam protestoval: „Ale já mám doktorát.“ Jeho otec se zastavil přede dveřmi, zamračil se a vytknul mu:
„ale úroveň nemáš.“
Jako, ten tichý respekt co jsme sklidili byl fajn.
O dva dny později se opakovala scéna s Jarčiným udiveným pohledem. Ale tentokrát na supermoderní naleštěný fungl nový kávovar.
Když se s šálkem o minutu později v kuchyňce vyskytnul i Milan, Jarka jen zvlnila temnou hladinu v šálku lžičkou zavřela oči, napila se a prohlásila:
„teda, řeknu vám, že lepší jsem nikdy nepila…“
