Článek
Znáte takový týpky, co vám podají ruku tak silně, že křupnou klouby, a pak prohlásí, že chlapi přece „vařej“ jen na grilu.
Tak se pak nemůžete divit, že jsem byl jako profesionální kuchař často terčem.
Jejich „kuchaříček“, jak mi říkal Mirek. Pokaždý, když jsem tohle slovo slyšel, cejtil jsem se jako ta krysa z animáku.
Shodou smutnejch náhod jsem taky muž jeho sestry. Popsal bych se jako introvert, teda když nejsem v práci – ale o tom si ještě povíme.
Vždycky si mě u stolu dobíral:
„Tak co, švagře, ještě tě baví to tvoje klohnění?“
nebo
„Hele, doufám, že aspoň umíš vymalovat. Jinak tě sestřička brzo vymění za opravdovýho chlapa.“
Tenhle příběh má i svůj audio protějšek. Najdeš ho na Spotify – jen zadej Na pár minut. Nebo klikni sem: 5. příběh - Pomstu a dezert je nejlepší podávat za studena - Na pár minut | Podcast on Spotify
Smál se tomu každej. Bohužel, občas i naši.
„Ale no tak, Mirku…,“ řekla máma.
A pak hned dodala s úsměvem: „Naber si zelí, ještě je teplý.“
Jednou dokonce prohlásil:
„Já bych se bál, že se mi kluk zkazí, kdyby viděl tátu u plotny. To je ženský místo, ne?“
Manželce jsem to říkal.
„Mirek je prostě takovej odjakživa.“ Pokrčila rameny.
Upřímně si myslím, že přecházet jejich urážky bez odezvy by nebavilo ani vás.
Když jsem zaslechl, že přijedou na víkend k nám do města, rezervoval jsem stůl v nejlepší restauraci.
To místo bylo vyhlášený, nedostanete se tam bez rezervace nebo bez doporučení rezidentních klientů.
Řekl jsem jim, že mám „něco speciálního“.
Manželce zazářily oči. Mirek protočil panenky:
„Tak doufám, že to nebude nějaký umolousaný pajzl.“
Řekl jsem rovnou, že bez adekvátního dress code tam lidi nepouštěj. Samozřejmě že měl kecy o tom, že teď neví, jestli se jde na jídlo, nebo do opery. To už jsem nijak nekvitoval – prostě jsem si vychutnával, jak ztrácí půdu pod nohama.
Ten den se všichni oblíkli jak na svatbu.
Teda klasicky krom Mirka, ten přišel v tričku s límečkem a řetězem. Vypadal jak devadesátkovej pražskej mafián z Wishe.
Tak jsme se vydali k restauraci. Už když jsme zamířili na hlavní třídu, začaly první poznámky: „Tady někde to má bejt? Vždyť tady je jen galerie, banka a…“
A pak to uviděli.
Budova na rohu, celá z tmavýho skla a betonu. Nad vchodem jemně svítil jen zlatej nápis názvu restaurace. Prostě něco, co nepotřebuje křičet „já mám úroveň“, protože si nepotřebuje nic dokazovat.
„To jako fakt tady?“ zvedla obočí švagrová.
„To bude drahý jak prase,“ poznamenal švagr s úšklebkem. „Budeš na to vůbec mít, když zveš?“
Dal jsem jim za pravdu a vysvětlil, že když zvu, vcházím první.
Hosteska Klára a celá obsluha věděla, kdo jsem, taky jsem se s nima dopředu domluvil, aby se mnou jednali jako s běžným rezidentním klientem.
Na chvilku se rozzářila, ale pak se rozpomněla a už byla zas profík.
„Dobrý den, váš stůl je připraven, zavedu vás k němu.“
Prostor uvnitř byl nejen elegantní, ale dokonce tak i voněl.
Zdi potažený temně smaragdově-zlatým sametem, stropy vysoký, osvětlení tak akorát – nikde žádný ostrý světlo, ale všechno důležitý zářilo. Třpytivý sklo, stříbro, sněhově bílý ubrusy.
„Tudy, prosím,“ řekla klidně, jako by vedla královskou delegaci.
Mířili jsme přímo doprostřed sálu, ke kulatýmu stolu z tmavýho dřeva. Na skleněný dekoraci stálo vyvedeno zlatou kurzívou – „Reserved for Residents“.
„Co to jako je? My tu někoho známe?“ zkusil švagr, ale nikdo mu neodpověděl.
Obsluha přinesla welcome drink v broušeným skle a švagr ztichnul. Poprvý za celej večer.
Nesmál jsem se. Jen jsem řekl:
„To jídlo je na účet podniku a teď mě na chvilku omluvte.“
Já zmizel do zázemí. Tam, kde jsem byl doma.
Tam, kde jsem nevařil „nějaký blafy“, ale menší umělecký díla na talíři. Kolegové byli v tom nejlepším, ještě jsem to překontroloval a pak se vrátil zpět ke stolu.
To, co se podávalo, byla pastva pro oči a Met Gala pro jazyky a žaludky.
Dnes bylo na menu:
- Telecí tatarák s kouřovým žloutkem, křupavou brioškou a špetkou lanýžový soli
- Pomalu pečený jehněčí kolínko na česnekovo-rozmarýnovým demi-glace, s restovanejma Vittelotte bramborama, pažitkou a škvarkovým chipsem
- nebo Konfitovaná jelení kýta, podávaná s pyré z pečený dýně, glazovanou kořenovou zeleninou a kapkou portskýho
Mirek mlčel.
Jedl pomalu.
Nakláněl se ke každýmu soustu, jako by se bál ho narušit.
Když dojedli, přešel k nám vrchní.
Muž v černým obleku, s postojem jako operní pěvec.
Podíval se na mě, pak na ně.
A zcela klidně řekl:
„Dáte si ještě dezert, šéfe?“
Mirek zvedl překvapeně hlavu a jeho žena otevřela namalovaný ústa jak kapr na suchu.
„Počkej… cože?“
Vrchní přikývnul.
„Ano. Pan Tomáš je náš šéfkuchař. Všechno, co jste jedli, je jeho práce.“
Chvíli bylo ticho.
Pak Mirek sáhnul po skleničce Château La Tour de By 2015.
Ruce se mu lehce třásly.
Když nám přinesli burro banány pečený ve slaným karamelu s bourbon vanilkovou zmrzlinou a přelitý Amarettem,
řekl jsem jen:
„Víš, Mirku, nejen tenhle dezert je nejlepší podávat pěkně za studena.“
