Článek
Ale taky si uměl otevřít flašku už v devět ráno.
Tonda — vedoucí směny a moje krev, znal jsem ho ještě ze střední.
A přesto ho nemohl vystát.
Nejen proto, že pil.
Tonda byl taky hrozná straka, pokud došlo na svačiny.
„Proč bych si nosil svoje, když vím, že si stejně někdo nevšimne, že mu chybí jeden rohlík?“ říkával. A pak zapil ukradenej rohlík se salámem rumem z placatky. Chvíli jsme si dělali srandu. Pak nás to přestalo bavit. Až do vánočního večírku.
Seděla vedle mě. Moje vlastní ségra.
Mína. Učitelka, máma dvou kluků, co je vychovává skoro sama, a shodou nešťastných náhod taky Tondova manželka.
Silná ženská, která se nenechá rozhodit jen tak — ale ten večer byla úplně rozbitá.
Oči, jak kdyby celej rok brečela do polštáře.
Takhle zničenou jsem ji snad ještě neviděl.
Tenhle příběh má i svůj audio protějšek. Najdeš ho na Spotify – jen zadej Na pár minut. Nebo klikni sem: 3. příběh: „Antabus v rohlíku“ • Na pár minut
„Já už fakt nevím, co s ním,“ řekla tiše, když si Tonda šel pro další pivo. Sice jsem mlčel, ale v hlavě už to jelo.
Něco se muselo stát, ale doma to vypadalo, že krom rozvodu asi nic nezabírá. Však to znáte — říkat českýmu chlapovi, aby nechlastal, je jako mluvit do dubu.
Vzpomněl jsem si na jednoho chlapíka, co jezdil vybírat senkrovny a pil první ligu, ale dostal se z toho. Jak se jen jmenovalo to, co bral…
Na další pondělí v práci jsem se domluvil s chlapama. Každý z party začal nosit dvě svačiny. Jednu normální a druhou — extra pro Tondu.
Antabus není sranda. Ani v malý dávce. Ale tohle nebyla sranda situace.
Ségra o tom věděla. Ne že by s tím úplně souhlasila, ale… řekněme — nebránila tomu.
„Jestli na něj něco platí, tak to udělejte… hlavně ať už toho nechá!“ řekla jen.
Fungovalo to takhle:
Pokud vydrží střízlivej čtrnáct dní, přestaneme.
Pokud přijde do práce nalitej tři dny po sobě — jedeme další kolo.
První kolo začalo hned v lednu.
Hodinu po první pauze byl rudej, zpocenej a zvracel za míchačku.
Řval, že na něj někdo něco zkouší.
Pak se tři dny neukázal a že prej na něj „něco leze“.
Jo. Zemanova viróza, řekl bych.
Po týdnu přišel zas. Vožralej jak doga. Oči jako tenisáky.
Povzdechl jsem si pro sebe do vousů:
„Tak jedem pěkně znova.“
Začal si nosit vlastní jídlo. Ale to už jsem byl domluvenej i se ségrou.
Jednou jsem ho viděl, jak u skříňky očichává rohlíky s vlašákem.
Když viděl, že se snažím nesmát, schoval je a jedl až venku, u výkopu.
Zpočátku byl zamračenej a nemluvil. Ale pracoval. Nepil a nekrad svačiny.
Byl… skoro i příjemnej.
Bagrista Laco řekl:
„Dej mu čas. Třeba se v něm něco hnulo.“
„Jo, moje prosincová domácí sekaná,“ pomyslel jsem si hořce.
V únoru přišla zpráva od jeho ségry:
„Přišel domů s flaškou. Brečel. Říkal, že neví, co je špatně, ale že se mu všechno rozpadá.“
Tak jak to Mína popsala, tak přišel i do rachoty.
A my míchali další várku.
Nejen betonu.
Takhle se to opakovalo asi ještě čtyřikrát, než to vzdal úplně.
Na letní akci firmy to vypadalo, jako by se nic nestalo.
Stavěli jsme stany, rozlévali pivka, sele se opalovalo nad ohněm a my se smáli.
On taky. Tvářil se klidně.
Když mu někdo podal pivo, usmál se.
Ale oči… oči měl, jak kdyby viděl smrťáka.
Zamumlal: „Díky, já si dám nealko.“ A podal sklenici zpátky, jako kdyby v ní byla kyselina.
Bagrista Laco rád ryl, nejen bagrem. „Copa? Nejede?“ divil se naoko.
Toník se poškrábal na lesknoucím se temeni hlavy a prohlásil: „Mně ten chlast fakt nedělá dobře.“
My stáli opodál. Dělali, jakoby nic.
Ale každej z nás věděl, že tohle je ten okamžik.
Zlomenej? Možná.
Vyléčenej? Kdo ví.
Ale hlavně — střízlivej.
A tak jsme se na sebe podívali
a beze slov si řekli to nejdůležitější:
„Tohle tajemství zůstane na stavbě.
Jako každá dobrá svačina.“
—
Pokud se vám příběh líbil, dejte like, sdílejte ho dál. Zažili jste něco podobného?
Pokud chcete abych zpracovala ten váš příběh ze života, napište mi na mail: jsemjataspatna@seznam.cz
