Článek
Vždycky krásně. Láska, pozornost, bezpečí. Přesně to, co jsme si přály.
Jenže pak… se to pomalu začne měnit.
To všechno krásné kolem mě pozvolna mizelo, jakmile jsem se nastěhovala k němu.
Dlouho jsem si říkala, že je to jen přechodná fáze.
Že má asi nějaké těžké období.
Že přece v každém vztahu někdy skřípe.
Ale ne. Nemohu říct, že by to skřípalo.
Hnilo to.
Nejdřív přestal chtít, abych chodila s kamarádkami ven.
Prý jsou to povrchní slepice a mají na mě špatný vliv.
Pak mu začalo vadit, co nosím.
Pak moje práce.
Nelíbilo se mu ani to, že jezdím za rodiči.
A když jsem za nimi přestala jezdit, vadilo mu, že si s nimi aspoň volám.
Nemáš čas to číst? Pusť si to jako podcast na Spotify Na pár minut Podcast.
A pořád u toho všeho dokázal říct: „Já tě jen chráním.“
Zatímco mě pomalu okrádal o moje já.
Zůstávala jsem. Kvůli společným plánům. Kvůli strachu.
Kvůli těm krásným začátkům, které jsem si připomínala jako důkaz, že to může být zase dobré.
Ale už nebyly.
Násilný vztah jsem nezažila poprvé.
A právě proto mi bylo jasné, že i tohle nevyhnutelně směřuje ke stejnému konci.
Ze začátku jsem pořád doufala, že to přejde.
Že jen potřebuje čas.
Ale pak přišel den, kdy kvůli jedné malé skvrně na ubrusu na mě řval sprostě asi deset minut v kuse.
Rudý vzteky práskl pěstí do sádrokartonu a udělal do zdi díru.
A mně došlo, že pokud neodejdu… příště by tou zdí mohla být moje tvář.
Jenže nebylo kam jít.
Rodiče neměli místo. Kamarádky už dávno vyšuměly.
A po předchozích zkušenostech jsem věřila málokomu.
Vždycky říkám, že nemám štěstí na lidi, ale mám štěstí na sebe.
Naštěstí jsem s ním nebyla sezdaná.
A hlavně — nikdy mě nepřesvědčil, abych mu svěřila přístup ke svým účtům. I když tlačil dost.
Ty peníze, které jsem si šetřila na naši první společnou dovolenou, nakonec zaplatily můj útěk.
A poprvé po dlouhé době se mi ulevilo.
Ale musela jsem být opatrná.
Když jsem si půl roku tajně hledala byt, vymyslela jsem si, že chodím na terapii.
Odpověděl smíchem.
Pak to začal rozhlašovat. „Má doma blázna,“ říkal. „Hysterka.“
Jeho bratři u grilu to hltali jako plebs Výměnu manželek.
Já byla hlavní postava.
Těch pár měsíců, kdy jsem navenek nesměla dát nic znát, ale uvnitř plánovala odchod, bylo jako žít v tiché válce.
Každý den maskovat strach.
Každý večer počítat všechny kroky v hlavě. A do toho se bát co najde za záminku a jak to můžu schytat.
Nevím, jestli to bylo štěstí. Nebo čistá výdrž.
Ale našla jsem byt. Podepsala smlouvu.
A věděla jsem, že mám už jen pár dní, kdy se budu budit v tom napětí.
Vyšlo mi to perfektně.
Klíče od nového bytu jsem měla v ruce a štěstí na své straně.
Když se ten den vrátil z práce, zbývala na chodbě jeho domu už jen poslední krabice.
Jakmile ji uviděl, začal křičet: „Co to má znamenat?!“
Strachy se ve mně stáhla dušička.
Popadla jsem rychle poslední krabici a utekla s ní na příjezdovou cestu.
Rozběhl se za mnou a cestou řval nadávky.
Ale jakmile zahlédl sousedy, co z pergoly sledovali tu scénu s otevřenými ústy, přepnul.
Najednou byl zlomený.
Hrál divadlo: „muž, kterého zlá ženská naprosto bezdůvodně opustila.“
Ale už mi to bylo jedno.
Naskočila jsem do pronajatého Iveca a odjela.
To bylo všechno.
Ten večer, když jsem mezi krabicemi usínala na matraci, mi došlo,
že štěstí, mír a klid někdy začínají přesně takhle.
Holý byt, matrace na podlaze, lampička a knížka.
A hlavně – ticho.
Díky bohu za ty dary.
_
Pokud se Vám příběh líbil, dejte like, sdílejte ho dál. Zažili jste něco podobného?
Pokud chcete abych zpracovala ten Váš příběh ze života, napište mi na mail: jsemjataspatna@seznam.cz
