Článek
Masakr na den svatého Bartoloměje vyústil ve vraždění po celé zemi. Ale pojďme se podívat, co předcházelo a jak k takové krvavé lázni vlastně došlo.
Země v té době čelila již desítky let vyostřeným náboženským sporům mezi katolíky a protestanty (hugenoty), což vedlo už ke třetí náboženské válce.
Boj o korunu a vliv
V roce 1559 zahynul nešťastnou náhodou v turnaji francouzský král Jindřich II. a na trůnu se tak velmi rychle prostřídali jeho dva synové, z nichž ani jeden ještě nedosáhl dospělého věku. Nejdříve získal korunu nejstarší Jindřichův syn František II., jenž se musel chopit žezla jako patnáctiletý.
Přestože panoval jen velmi krátce (již 5. prosince 1560 zemřel na hlízu v uchu, jež zasáhla mozek), podařilo se mu ukončit více než čtyřicetiletou válku Francie s habsburskou monarchií, pokusil se také nastolit náboženský mír a ukončit pronásledování nekatolíků.
Jako velmi mladý a nezkušený se však zkusil opřít o mocný katolický rod Guisů, jehož příslušníky najmenoval do vysokých státních úřadů. To se ale příliš nelíbilo ani hugenotům, ani Františkově vlastní rodině v čele s jeho matkou Kateřinou Medicejskou, jež hodlala řadu vladařských povinností vykonávat sama.
Po Františkově smrti nastoupil na trůn jeho mladší bratr Karel IX., jenž pokračoval ve snaze o náboženské a občanské smíření země. V srpnu roku 1570 proto uzavřel tzv. Saint-Germainskou smlouvu, známou jako mír ze Saint-Germain-en-Laye, která ukončovala třetí náboženskou válku s tím, že hugenotům zaručila svobodu vyznání a na vybraných místech povolovala bohoslužby. Tím však vyvolala hněv ultrakatolíků v čele s rodem Guisů.
A nezamlouvala se ani Karlově matce Kateřině, jež s nelibostí pozorovala, že i její druhý syn podléhá vnějšímu vlivu – tentokrát z druhé strany. Také Karel si totiž našel mocného rádce, jenže na rozdíl od svého bratra nikoli mezi katolickými Guisy, ale naopak mezi hugenoty; jeho pravou rukou se totiž v roce 1572 stal protestant admirál Gaspard (Kašpar) II. de Coligny, jenž ponoukal krále, aby podpořil nizozemské a flanderské povstalce ve válce proti španělskému katolickému králi Filipovi II.
„Podporoval toto tažení jako způsob, jak zabránit obnovení katolicko-hugenotské občanské války ve Francii. Očekávalo se, že Karel schválí tento plán ještě téhož léta. Čímž začne jednu válku, aby předešel druhé,“ píše na toto téma Meg Matthiasová z encyklopedie Britannica.
Vidouc tento vývoj, rozhodla se Kateřina vzít zřejmě věci do svých rukou. Spojila se s Guisy a dala zelenou jejich záměru zavraždit Colignyho.
Vražda jako řešení
Zabití Colignyho bylo naplánováno do týdne, kdy se v Paříži konala svatba Kateřininy dcery a královy sestry Markéty z Valois s hugenotem Jindřichem Navarrským. Tato svatba byla původně plánována jako symbolický akt smíření katolíků a hugenotů v králově režii, bohužel dvě nejsilnější „matky rodů“ byly proti: Ani Kateřině Medicejské, ani Jindřichově matce, navarrské královně Jeanne d’Albret, se tento záměr nelíbil. Zabránit mu ale nemohly.
Svatba se uskutečnila 18. srpna 1572 a do Paříže se na ni sjela šlechta z celé Francie – včetně mnoha hugenotských šlechticů z družiny navarrského krále
Čtyři dny po svatebním obřadu se stal Coligny terčem plánovaného atentátu: když šel po ulici, pokusil se ho z okna zastřelit jeden z Kateřininých mužů jménem Maurevel, jenže přesně netrefil. Coligny byl pouze zraněn a jeho doprovod jej záhy na to odvedl do bezpečí. Celou Paříž však tento vražedný pokus ohromil a ve městě zavládla výbušná atmosféra, svatební veselí bylo to tam. Pobouření hugenotští šlechtici začali intervenovat u krále a žádali hlavy viníků. Karel IX. jim slíbil, že věc prošetří.
„Kateřina se bála, že se přijde na její účast ve spiknutí, a snažila se zahladit stopy. Tajně se setkala se skupinou šlechticů v paláci Tuileries, aby vymyslela nové spiknutí: tentokrát zcela vyhladit hugenotské vůdce v Paříži,“ píše Matthiasová. Pro svůj záměr získali spiklenci nakonec i tichý Karlův souhlas. Předpokládá se, že mladý král uvěřil vylhané informaci, že se hugenoti chystají proti němu vzbouřit.
Královská rada, na níž padlo konečné rozhodnutí o likvidaci Colignyho a dalších hugenotských vůdců, se sešla v noci na 23. srpna 1572. O den později, v časném ránu 24. srpna, těsně před úsvitem, začalo vraždění.
Fanatické vraždění
Zahájení masakru ohlásily zvony kostela Saint-Germain-l’Auxerrois bijící na poplach. Jedním z prvních, kdo zemřel, byl admirál Coligny, spiklenci jej nehodlali nechat uprchnout. Záhy po vyhlášení akce proto vrazili do jeho domu katoličtí ozbrojenci, kteří hugenotského vůdce na místě surově ubili. Jeho tělo pak vyhodili z okna.
A vražedné běsnění se neslo dál a dál od ulice k ulici jako obrovský požár. Pařížskými třídami se hnali katoličtí spiklenci v kloboucích označených předem tajně bílými kříži, a na koho narazili, aniž by měl toto znamení, toho okamžitě ubodali a umlátili k smrti. Ozbrojenci také vtrhávali do domů, kde byli protestanti ubytováni, vyvlékali rozespalé hugenoty na ulici a tam je utloukali
Řada předních protestantských šlechticů byla povražděna přímo v Louvru. Ušetřen zůstal pouze novomanžel Jindřich Navarrský a jeho generál Jindřich I. Bourboun-Condé, jinak byla pobita celá protestantská svatební družina.
Třeštění propadli i ti katolíci, kteří původně nebyli ani do spiknutí zapojeni, a rozhodli se pozabíjet své hugenotské sousedy. Původní záměr pozabíjet protestantskou šlechtickou elitu se tak změnil v nelítostný pogrom na všechny hugenoty v Paříži.
Král nad situací zcela ztratil kontrolu. Dne 26. srpna se sice pokusil zabránit dalšímu násilí tím, že předstoupil před parlament a oznámil, že zatímco prvotní útok byl vládou schválený zákrok proti hugenotskému spiknutí namířenému proti koruně, další vraždění by už mělo přestat, ale navzdory jeho slovům trvalo řádění ve všech pařížských protestantských domech plné tři dny.
Ulicemi tekly potoky krve, všude ležela ubitá a zmasakrovaná těla.
Současné odhady historiků se pohybují od tří do čtyř tisíc obětí.
Zpráva o pařížském masakru se rychle rozkřikla po celé zemi a vzápětí poté vypuklo násilí i v provinciích. Vlna dalších lokálních masakrů trvala až do září a zachvátila například La Charité, Meaux, Orléans, Lyon a další města. Podle encyklopedie Britannica bylo v provinciích zabito celkem nejméně 10 tisíc lidí.
Ulice Paříže po masakru
Závěr
Pokud však Kateřina a Řehoř doufali, že tím všechny zbývající protestanty vyděsí, a ti se podřídí katolické vůli, byli těžce zklamáni. Napětí mezi katolíky a hugenoty vzrostlo na nejvyšší míru a přimělo protestanty, aby se dočasně zřekli zásady zakladatele kalvinismu Jana Kalvína, že je třeba respektovat světské vládce, jako je francouzská královská rodina. Namísto toho dospěli k názoru, že vražda je za určitých okolností přece jen přijatelná.
Tehdejší římskokatolický papež Řehoř XIII. přivítal zprávu o vyvraždění francouzských protestantů s nadšením a nařídil sloužit děkovné mše. Nechal také vyrobit na památku této události speciální medaili! A pověřil umělce Giorgia Vasariho, aby vytvořil nástěnnou malbu masakru, která se dosud nachází ve vatikánských sbírkách.
Filip II. Španělský, který byl znám jako fanatický katolík, vyjádřil nad zprávou o masakru potěšení
Hugenotské války nakonec pokračovaly až do roku 1598, kdy francouzský král Jindřich IV. vydal Nantský edikt zajišťující rovnoprávnost mezi katolíky a hugenoty. Byla to první listina zajišťující svobodu náboženského vyznání. V roce 1685 král Ludvík XIV. ediktem z Fontainebleau edikt nantský zrušil a prohlásil protestantské náboženství za ilegální.
Zdroje:
Bartolomějská noc - Prosper Mérimée
Hugenoti čili Noc bartolomějská - Eugène Scribe
