Článek
Georgina Sehnoutka Steinsky by si už mohla zaslouženě užívat volného času a vnoučat. Přesto se tato energická dáma, pocházející z rodiny vlivných českých podnikatelů, která jako jedna z prvních žen působila ve vysoké funkci v kanadské federální administrativě či dohlížela na podporu tamního neziskového sektoru, několik hodin týdně věnuje dobrovolné práci. Pomáhá třeba torontské nemocnici, kde ji kdysi zbavili bolestivé artritidy, nebo tamní univerzitě, kde i díky její finanční podpoře vyučují češtinu a českou literaturu.
„Jsem jednoduše přesvědčená, že na světě jsme proto, aby společnost kolem nás byla lepší. A nejlepší cestou, jak to předávat dál, je jít příkladem,“ dodává ještě Steinsky. Tento přístup je ostatně hluboce zakořeněný v historii její rodiny. Jejím pradědečkem byl Cyril Bartoň z Dobenína, významný textilní podnikatel z Náchodska, který společně se svým bratrem podporoval české umění, oba ve svých stavebních projektech zaměstnávali české architekty a ve 20. letech významně přispěli i na dokončení Chrámu sv. Víta na Pražském hradě. Po nějakou dobu proto nesla jejich jméno i jedna z chrámových kaplí.
To, co dělali, byla filantropie. Sice prodchnutá hrdostí na novou republiku a vášní pro umění, ale přemýšleli u toho o tom, co mohou udělat pro veřejnost a své okolí, a to je ono.
„A rozhodně nebyli sami, podobných podnikatelů tu bylo mnoho. Jen na to Češi jako by zapomněli a dnes filantropii objevují jako něco, co přichází z jiné části světa, nejčastěji z Ameriky, a má zejména sociální rozměr,“ míní Steinsky, jejíž rodinné jméno nese i Steinského palác v Hradci Králové, který nechal zbudovat pro změnu její dědeček Rudolf Steinský-Sehnoutka.
„Tahle tradice je přitom něco, na co mohou být Češi právem pyšní a na co mohou navázat, jen si na ni musí vzpomenout,“ dodává dáma, která svůj život ovšem prožila v Kanadě, kam její rodina odešla poté, co se moci v Československu chopili komunisté. Cit pro pomoc druhým ji kvůli tomu ale neopustil, naopak ještě posílil.
Rodina je základ, důležité jsou ale i školy
Jedním dechem totiž Steinsky dodává, že filantropie nespočívá pouze v mecenášství a velkých darech, byť právě ty mohou přinést velkou jednorázovou změnu. „To, co bychom si měli uvědomit a učit hlavně i děti, je, že peníze nejsou všechno. Že změnu udělá i to, že s něčím pomůžete. Nebo že se zajímáte o své okolí a všímáte si, co se děje. A když je to potřeba, tak třeba vynesete sousedovi odpadky. Od toho pak můžete pokračovat dál,“ vysvětluje.
Změnu udělá i to, že s něčím pomůžete. Nebo že se zajímáte o své okolí a všímáte si, co se děje.
V Kanadě v podobném duchu podle ní působí na děti i školy, což sama zažila a považuje za velmi důležité. „Už jako dítě si musí člověk uvědomit, že není sám a že si potřebujeme vzájemně pomáhat. To by děti měly vidět v rodině, ale i ve školách. Ty kanadské proto nabízejí různé dobročinné aktivity už od základního stupně. Na mnoha středních školách je pak odpracování určitého počtu dobrovolných hodin povinné k tomu, abyste mohli postoupit dál,“ popisuje. Tento přístup má podle všeho svůj efekt – Kanaďané totiž patří v porovnání hrubého domácího produktu a objemu dárcovství mezi nejštědřejší národy na světě.
Sama Steinsky, jejíž životní příběh zahrnuje nejen odkaz na slavnou prvorepublikovou minulost, ale i krušný přechod státních hranic a pobyt v západoněmeckém internačním táboře, zastávala pozici náměstkyně kanadského federálního ministra služeb, později vedla firmu Baťa po jejím návratu do Čech a na Slovensko a dohlížela na společnost podporující neziskový sektor v Kanadě, jde příkladem v obou směrech. Finančně například podpořila občanskou společnost v Česku, na Torontské univerzitě zase díky ní a jejím sourozencům existují zmíněná česká studia.
V posledních deseti letech se ale tato praxí ostřílená dáma věnuje i čistě dobrovolné práci, kdy pomáhá svými kontakty v nejrůznějších kanadských organizacích. „Nastřádala jsem si dost peněz, aby mě to uživilo, tak jsem šla jakoby do důchodu,“ směje se. „Lidé v mém věku mají dost zkušeností a v tom, že je předávám dál, teď vidím své dobrovolnictví. A podle čeho si vybírám, kam se přidám? Jednoduše podle toho, co mě osloví. Přesně tak to má podle mě být.“
Kanada je hybrid
Americká filantropická tradice, která nyní tolik rezonuje nejen v Česku, podle Steinsky úzce souvisí s tím, jak samy Spojené státy vznikaly a na jakých hodnotách stojí. „Jejich společnost je vysoce individualistická a v tomhle smyslu pořád stejná, jak ji už v 19. století popisoval Alexis de Tocqueville,“ říká s odkazem na slavného francouzského sociologa, „Američané se odmalička učí, že musí myslet na sebe a komunitu a postarat se, že se nemají spoléhat na stát, proti kterému se kdysi vzbouřili. A to se propisuje i do významu, jaký tam má filantropie,“ dodává.
V Evropě jsou podle Steinsky lidé naopak zvyklí na to, že stát nabízí řadu záchytných sítí, a i proto se tu filantropie hůře prosazuje. Kanada, která díky své historii obecně představuje mix amerického a evropského přístupu v mnoha ohledech, je pak podle Steinsky hybridem i ve vnímání filantropie.
„Americký vliv je tu samozřejmě veliký, zároveň zde má stát svůj nezastupitelný význam a lidé na něj spoléhají rozhodně více než Američané. Roli hraje i to, že Kanada si nikdy neprošla žádnou revolucí. Když se tu mluví o státu, tak nejčastěji zaznívají slova jako mír, řád a dobrá správa,“ popisuje Steinsky svou domovinu. „Když si naopak vezmete to, co teď říká Donald Trump, který mluví o státu až jako o zlu, je ten rozdíl dobře patrný,“ uvádí příklad z aktuální politické situace.
Co podle Steinsky ale platí univerzálně, je fakt, že současná filantropie se výrazně soustředí na sociální služby a pomoc v nouzi. Zatímco v případě Spojených států to podle ní dává smysl, v jiných zemích však může tuto oblast řešit stát a filantropové by se mohli zaměřit i na jiné obory „Typicky jde o umění – galerie, divadla –, ale třeba i nemocnice. To jsou všechno instituce, které taky potřebují pomoct, a v Kanadě je teď snaha přesměrovat pozornost i na ně,“ vyjmenovává Steinsky.
Něco změnit mohou i ti menší
Dalším faktorem, na který se sama snažila klást důraz během téměř pěti let svého působení v čele organizace Imagine Canada podporující tamní neziskový sektor, je větší zapojení menších a středních podniků do filantropických aktivit.
„Bylo to ze dvou důvodů – jednak jsou malé a střední podniky v Kanadě považovány za důležité tahouny ‚skutečně kanadské ekonomiky‘, protože ty velké jsou většinou napojené na USA, jednak pro to, aby se i jim ukázalo, že efektivně pomáhat se dá i jinak než finančními dary,“ vysvětluje.
Druhý důvod je samozřejmě platný obecně a vzít si ho k srdci by měly podle českokanadské filantropky a mecenášky i menší firmy v Česku. „Je to stejné jako s dětmi. Opět jde o to ukázat, že není třeba se soustředit na peníze, ale na to, aby se firmy dokázaly napojit na neziskový sektor a vytipovaly si organizaci, s níž by jim dávalo smysl spolupracovat,“ popisuje Steinsky skutečnost, že mnoha organizacím může mnohem více než finanční dar prospět několik hodin práce odborníka z praxe.
„Když firma vytvoří prostor pro dobrovolné hodiny, nabídne svým lidem jasně specifikované možnosti, kde se mohou zapojit, aby to vedlo ke konkrétnímu výsledku, a bude se to dít v rámci jejich pracovního úvazku, tak je to přesně ono,“ je přesvědčená Steinsky.
„Byznys je ale o penězích, takže se nám hodně osvědčilo sbírat a ukazovat firmám data. I takováto práce má totiž svou hodnotu, a když ji svému zaměstnanci umožní v pracovní době, mohou si firmy svůj příspěvek i vyčíslit. To je společně s tím, že si mezi byznysmeny najdete ambasadory, kteří budou ochotní mluvit o svých zkušenostech a motivovat ostatní, a na druhé straně pomůžete zprofesionalizovat vedení neziskových organizací, aby v ně měly firmy důvěru, podle mé zkušenosti nejlepší cesta, jak co nejvíce podniků do dobrovolnictví zapojit,“ doporučuje Georgina Sehnoutka Steinsky.
Sama si prý vede evidenci, kolik hodin týdně dobrovolnou prací stráví. I když jen ze zvědavosti, aby byla v obraze, na peníze svůj čas už dávno nepřepočítává. V průměru to prý vychází na úctyhodných 15 hodin týdně. „Nemůžu si pomoct, v mém uvažování je to prostě něco, co mi dokáže přinést smysl do života,“ uzavírá.
Rozhovor vznikl pro Nadaci Via. V publikaci Umění darovat najdete i další inspirativní rozhovory s českými filantropy a filantropkami.
