Marie Horová: Ještě mám jednu starost

Narodila se jako Marie Myšaničová v roce 1919 v Nižním Studeném na Zakarpatské Ukrajině. Když dospívala, otec rozhodl, že ji provdá za staršího sedláka, kterému zemřela žena a potřeboval někoho ke svým třem dětem. Marie se takovému osudu vzepřela. Nebylo jí ještě ani osmnáct, když počkala, až rodiče odejdou na mši, oblékla si kroj a s pětikorunou v kapse se vydala vlakem na opačný konec tehdejšího Československa - do Prahy. Tam vystoupila, sedla si před nádražím na obrubník a rozplakala se.

Psal se rok 1937 a v metropoli žilo dost Rusínů na to, aby u nich Marie našla pomoc a práci. První roky se živila jako kuchařka a posluhovačka v domácnostech. Pak ale přišla válka, jejíž konec znamenal pro zakarpatskou menšinu nástup rudého teroru. Stalinovy vojenské jednotky měly za úkol odvlékat své někdejší spoluobčany zpět na území Sovětského svazu či je rovnou likvidovat. „V Praze nastalo peklo. Kdo nestačil utéci na Západ, ten se oběsil nebo skočil z okna,“ napsala paní Horová na sklonku života ve svých vzpomínkách. Ona sama tenkrát zareagovala pohotově. Obrátila se na známého, číšníka v kavárně Platýz na Národní třídě, který ji vyslechl, odvezl ke své matce na Kladno a do čtrnácti dnů vyřídil papíry ke svatbě. Marie Myšaničová a Václav Hora se vzali 6. dubna 1945.

Sovětští agenti přestali Marii pronásledovat, matriční změna příjmení ji zachránila. „Potom následoval náš společný život. Pracovali jsme oba v pohostinství a skládali korunu po koruně. Po dlouhém čase jsme si koupili domek na Bílé Hoře, kde jsme byli spokojení a šťastní,“ shrnula paní Horová dalších jednašedesát let soužití s vrchním Horou, který zemřel v roce 2007. Děti neměli. Krátce předtím, než oslavili diamantovou svatbu, vydali se manželé do míst, kde Marie vyrůstala. A to, co v roce 2005 na Ukrajině viděli, je pohnulo k nevídanému činu: po návratu do Čech se rozhodli prodat svůj pražský domek a získané peníze věnovat na pomoc tamním dětem. „Chceme, aby každé z nich dochodilo alespoň základní školu,“ znělo přání manželů.

Nejdříve se Horovi radili se svou právní zástupkyní, jak vtělit do smlouvy o prodeji domku podmínku, aby je v něm nový majitel nechal v klidu dožít. A protože zároveň chtěli peníze z prodeje vynaložit smysluplně, napadlo je založit nadaci. Když zjistili, že i pro mnohem mladšího člověka je taková procedura zdlouhavá a náročná, začali se zajímat, které z tuzemských nadací mají dobrou pověst. Dozvěděli se o Nadaci Via a sami ji oslovili. Po sérii konzultací při ní založili Fond manželů Horových.

Marie byla žena činu a slova si cenila nejvíce. „Když jsme podepsali první darovací smlouvu, podala mi paní Horová ruku a prohlásila: ´Papír snese všechno. Ale teď mi slibte, že to, na čem jsme se dohodli, také uděláte.´ To je závazek, když před vámi stojí téměř devadesátiletá paní, která vám svěřuje životní úspory!“ vzpomíná Jiří Bárta, tehdejší ředitel nadace. Díky Fondu manželů Horových se ještě za jejich života v dětském domově v Mukačevu objevily první počítače a odstartovala tam výuka angličtiny a informatiky. Odlehlá vesnice Usť Čorná získala terénní minibus, aby se odtud děti mohly dostat do školy za jakéhokoliv počasí. A bylo toho víc – také ve Ždenijevu, Užhorodě, Koločavě… Celkem na Ukrajinu v dalších letech putovala pomoc za téměř milion korun. Horovi zprvu na veškeré finanční toky pečlivě dohlíželi, žádné rozhodnutí se neobešlo bez jejich souhlasu. S přibývajícím roky se v rozhodování angažovali méně a méně, nadace si získala jejich důvěru. Kromě dobrého pocitu a nových zážitků získali i oporu ve stáří: lidé v nadaci rádi vzpomínají na společné oslavy a výlety. A nakonec přišla i důvěra nejvyšší.

Zhruba půl roku před tím, než zemřela, seděl Jiří Bárta u Marie Horové doma, už více jako přítel než zástupce nadace, když mu říká: „Pane Bárto, ještě mám jednu starost. Já nevím, kdo mě pohřbí.“ A ze zásuvky vytáhla krabici od cukru s nadepsanými obálkami na parte, kontaktem na pravoslavného kněze a penězi na obřad. Podali si ruku a Jiří Bárta odcházel nejen s krabicí, ale i úkolem, o který ho ještě nikdo před tím nepožádal.

V květnu 2011 paní Horová zemřela, bylo jí dvaadevadesát let. A ukázalo se, že Nadaci Via odkázala jeden a půl milion korun. Přestože na tom manželé v závěti výslovně netrvali, dvě třetiny vložila nadace do Fondu manželů Horových, aby dál pomáhaly dětem na Podkarpatské Rusi, a třetinu využila na další rozvoj filantropie v Česku.

K dnešnímu dni projevilo vůči Nadaci Via ve své závěti důvěru již sedm dárců. Jedním z nich je sám Jiří Bárta. „Nadace Via pro mě byla jasnou volbou, stál jsem u jejího zrodu v roce 1997 a zůstal s ní jako ředitel dvacet dva let. Hlavní je ale pro mě radost, kterou si můžu užívat už teď, z daru, který se stane až v neznámé budoucnosti. Je to jako poslat lodičku po vodě a radovat se z toho, kam asi dopluje,“ dodává.

-----

O dobročinné závěti

Za českou iniciativou „Závěť pomáhá“ stojí koalice Za snadné dárcovství sdružující tři desítky respektovaných nevládních organizací. Podle nejnovějšího průzkumu stoupá počet Čechů, kteří přemýšlí, jak naložit se svým majetkem, aby předešli sporům o pozůstalost. 32 % respondentů se plánuje zamyslet i nad možností přispění na dobročinnost. V mnoha státech Evropy je forma darování ze závěti běžná – malý nebo velký dar poskytují tisíce lidí, a nejen ti bohatí. Dobrá vůle pomáhá světu, ve kterém žijeme, a každý dar má smysl.

Koalice Za snadné dárcovství za finančního přispění Nadace Via při příležitosti Mezinárodního dne závětí vyhlašuje každoročně Měsíc dobročinné závěti. V něm  proplatí notářský poplatek za sepsání závěti dárcům, kteří ve své poslední vůli pamatují třeba jen částí na dobročinnou organizaci blízkou jejich srdci. Protože prostřednictvím závěti lze konat dobré skutky jak za života, tak i po něm.

Letošní Měsíc dobročinné závěti končí 13. listopadu.

O Nadaci Via

Nadace Via díky svým dárcům už více než čtvrt století podporuje sousedský život a pomáhá tvořit místa, kde je radost žít. Provozuje dárcovský portál Darujme.cz a podílí se na rozvoji dárcovství a filantropie v Česku.