Článek
Architektka Dominika Belanská provází obce procesem participace, aby zvýšila jejich šance na úspěch celého snažení, už od roku 2011. Popisuje ji jako něco, co drží pohromadě rozkouskovanou společnost a umožňuje vytvářet spolupráci napříč všemi jejími částmi.
Participace se dá použít na všech úrovních – státní, krajské i obecní. Důležité je, aby propojovala opravdu všechny vrstvy. Tedy jak sousedy navzájem, tak běžné lidi s těmi, kterým ve volbách svěřili moc. Měla by vytvářet prostor pro setkávání, diskuzi a spolupráci. Aby se lidé mohli navzájem vyslechnout, pochopit, jaké má kdo priority a možnosti, a společně přijít s řešením.
Dominika Belanská
Výhodné pro lidi i obec
Zapojení do spolupráce na veřejných záležitostech může mít rozmanité podoby. Může se týkat jedné ulice či náměstí, jedné čtvrti nebo i celého města. Obce, kraje i školy mohou vymezit část peněz ze svého rozpočtu a vyhlásit tzv. participativní rozpočet, o jehož použití rozhodují sami lidé. Výhodou je, že se do rozhodování o místě, kde žije, může zapojit každý. Tím, že obec lidem tuto možnost poskytne, zároveň posiluje jejich vztah k místu a následným změnám. Obec zase může zjistit, co obyvatelé opravdu chtějí, vyburcuje je k větší občanské aktivitě a ukáže, že jim naslouchá. Lidé vidí, že se peníze vynakládají v souladu s tím, co potřebují. A víc si toho váží.
Jak ale dodává Dominika Belanská, principem participace není kázat úředníkům, co mají dělat, ani vyhovět všem nápadům.
Participace pomáhá úřadům i architektům a architektkám lépe porozumět veřejnému prostoru a jeho uživatelům. Dostávají lepší podklady pro svou práci a mohou ji dělat v souladu s potřebami lidí.
Anketa, procházka s architektem i posílání návrhů mailem
Pokud si lidé v obci nebo kraji jedou každý své a neposlouchají se navzájem, vznikají konflikty a nedůvěra. Každá participace by proto měla mít ambice zapojit co nejvíce místních lidí, i když ne všichni se chtějí nebo mohou zapojit. Obce a další samosprávy mají k dispozici různé nástroje: mohou lidi vyzvat, aby podávali návrhy, a z těch realizovatelných potom lidé vybírají a hlasují na společném setkání. Nebo mohou udělat anketu přímo na daném místě a ptát se kolemjdoucích, co jim v daném prostoru chybí.
To je docela dobrý způsob, protože ti lidé mívají k místu vztah – chodí tu do práce, venčí psa nebo prostor využívají jinak. Na základě podnětů pak může obec prostor přizpůsobit, aby sloužil místním tak, jak potřebují.
Zajímavou formou může být i výstava nebo instalace s návrhem, jak by prostor šel proměnit. Nebo procházka veřejnosti s architektem. To vše jsou možnosti, jak může obec získat podněty od lidí a připravit návrhy řešení na následné veřejné setkání. Aktivní občané nebo skupiny mohou přijít s návrhem i sami, a obec na základě jejich návrhu může vyčlenit část rozpočtu jako participativní.
Zpracovat, ověřit, odhlasovat
Participace je podle Dominiky Belanské proces, který se neustále vyvíjí. Nedá se odbýt jedním dotazníkem, je třeba důsledně zjišťovat, co by lidé opravdu potřebovali. Konkrétní postup a kombinaci aktivit je třeba přizpůsobit místu a situaci.
Zjištěné potřeby a názory se musí zpracovat. Pak se většinou formou veřejných setkání ověřuje, jestli je obec pochopila správně. Lidé také na těchto setkáních mívají řadu dalších připomínek a nápadů, které by se měly zapracovat.
Obec musí vzít samozřejmě v potaz i další faktory, jako je rozpočet, připomínky jednotlivých městských odborů či architektů a další případná omezení.
Když se návrh upraví, mělo by proběhnout další veřejné setkání a/nebo kampaň, aby se lidé seznámili s finálním řešením ještě před tím, než se změny v prostoru zrealizují.
U participace bývá největší výzvou usměrňovat vzájemnou komunikaci, protože aktérů veřejného prostoru je jednoduše moc a každý hájí své zájmy. Důležitou roli při veřejných setkání proto hraje facilitátor/ka. To je člověk, který dobře rozumí tématu i celému procesu, ale zůstává za všech okolností neutrální a nad věcí.
Dohlíží, aby vše probíhalo spravedlivě, a usměrňuje komunikační tok mezi lidmi. Aha, tenhle pán ještě vůbec nemluvil, a tahle paní zase mluví moc. Provází celým procesem, hlídá, aby se každý dostal ke slovu a měl prostor se vyjádřit.
Lidé na tato setkání často přicházejí s tím, že potřebují řešit úplně všechno – třeba parkovací politiku obce nebo spory se sousedem. Facilitátor/ka umí vrátit debatu tam, kam je třeba. Pomáhá lidem vnímat a soustředit se na to, co mají společného. Umí říct skvělé, tak na tomhle se shodneme, že? A o dalších věcech, na kterých se neshodneme, musíme ještě diskutovat.
Právo na názor má každý
Stává se, že si lidé během diskuze berou věci osobně. A nejen místní obyvatelé, ale i samospráva.
Nedávno na jedné konferenci mladí lidé prezentovali, jak vnímají životní prostředí, pracovní příležitosti a kulturu ve svém regionu. A otevřeně řekli, že si myslí, že v regionu chcípl pes, že se tu v kultuře nic neděje a práce není. To je docela běžný názor, který tuto skupinu reprezentuje. Jeden zastupitel místní samosprávy se ale hned ozval a měl potřebu se obhájit. Bral to jako výtku vůči své práci. Mohl se i cítit neuznaný. Dělá toho tolik, ale ti nevděční lidé to nevidí.
Dominika Belanská poukazuje na to, že lidé by nejen během participace měli přijmout to, že každý má právo na svůj úhel pohledu.
Neměli bychom si to brát osobně. Naopak, ten úředník mohl mladé vyslechnout a říct si, že si zatím neuvědomují, že jsou součástí místního dění. A vzít to jako příležitost je do toho víc vtáhnout. Když se místo uzavření se do obranného postoje otevřeme možnosti vytvářet společný prostor pro spolupráci, dokážeme efektivněji ovlivnit, jak to bude v našem okolí vypadat. Postupně se také učíme kultivovat způsob, jak komunikovat své názory a potřeby.
Plán je základ
Každé participaci by měla předcházet důkladná příprava, během které je nutné nastavit pravidla a celý postup. Je důležité definovat, do jaké míry a jak se lidé budou moci do spolupráce zapojit, vzít v úvahu různé faktory – časové možnosti, dlouhodobé plány rozvoje, rozpočet. A jestli má obec kapacitu sestavit vlastní tým, který se participaci bude věnovat, nebo si přizve odborníky zvenčí.
Je třeba zvážit, kolik peněz může obec na participaci vyčlenit. Jestli návrhy tematicky zaměří, nebo nechá občanům volnou ruku. Musí sladit návrhy s dlouhodobými plány rozvoje obce a dalšími aktivitami. Musí rozhodnout, jakým způsobem se lidé budou moci zapojit. A musí sestavit tým, který se participaci bude věnovat.
Velmi důležité je zvážit kapacitu zainteresovaných úředníků. Ideální je, když jsou schopni vidět participaci jako něco, co dokáže zkvalitnit jejich práci. A když v sobě najdou odvahu dělat věci jinak. Porozumění participaci a souhra uvnitř úřadu jsou významným předpokladem toho, že se investovaná energie vrátí v podobě skvělého výsledku a spokojenosti zúčastněných.
Velmi důležitou částí je i informační kampaň. Obec by měla využít všech komunikačních kanálů a dát lidem včas vědět o různých možnostech, jak se mohou do společného plánování zapojit. Důležitá je jednoduchost a přístupnost, aby se zvládl zapojit každý. S lidmi je třeba komunikovat i během celého procesu, aby se předešlo nedorozuměním a frustraci. Každý by měl vědět, proč se vybral právě tenhle návrh a proč ne ty ostatní.
Čím transparentnější vše bude, tím lepší dojem v lidech zanecháte. Měli by vědět, v jakém časovém horizontu se návrh zrealizuje, a ten termín by se měl dodržet.
S respektem a citlivě
Při participaci je nejdůležitější upřímný zájem obce naslouchat tomu, co lidé potřebují.
Vyzvat lidi k diskuzi jen proto, že to vypadá dobře na fotografii, nebo proto, že se to vyžaduje kvůli financování, a stejně si to udělat po svém – to pochopitelně participace není. Všichni víme, jak je lehké ztratit důvěru a těžké ji získat. Spolupráce s lidmi vyžaduje transparentnost v konání a otevřenou komunikaci. Když obec postupuje ve věcech participace nevhodně, může občany odradit od toho, aby se v budoucnu zapojili do čehokoliv dalšího.
Příběh z praxe: Vylaď Kolín
Eliška Pácaltová, radní a zastupitelka, která participativní rozpočet Vylaď Kolín rozjela, se k tématu dostala v roce 2021. Absolvovala tehdy program Nebojme se komunální politiky od Nadace Via, jehož součástí byl i seminář o participaci.
Své zkušenosti tu tehdy sdílela Tereza Rödlingová z Chomutova, kde měli participativní rozpočet už několik let. Zaujalo mě to a začala jsem zjišťovat, jak to má Kolín
Na městě se dozvěděla, že tenhle bod v programovém prohlášení komunálních politiků nechybí, ale zatím se z důvodu kapacity nerealizoval.
Což je vlastně dobře. Participativní rozpočet potřebuje důslednou přípravu i realizaci. Musíte neustále komunikovat s lidmi a musíte to dotáhnout, jinak ztratíte jejich důvěru.
Když se Eliška na podzim 2022 dostala do zastupitelstva, ještě ten den za ní přišel starosta a zeptal se, jestli ten participák rozjede. Eliška, která se posléze dostala i do rady města, bez váhání souhlasila.
Trvalo nám řadu měsíců, než jsme vymysleli systém. Musíte mít jasně nastavená pravidla, i když samozřejmě můžete využít zkušenosti z jiných obdobně velkých měst. To jsme udělali i my, převzali jsme metodiku i know-how a upravili je na parametry Kolína. Neexistuje žádný závazný postup, jak by měly obce participativní rozpočet dělat
Výzva k hlasování
Navržený systém a pravidla schválila rada i zastupitelstvo, protože Eliška chtěla zapojit všechny. V březnu 2023 pak spustili vysvětlovací kampaň pro obyvatele. Pokryli všechny možné kanály, vytvořili web, aktivně komunikovali na sociálních sítích, tématu věnovali spoustu místa v kolínském zpravodaji, polepili městské autobusy.
Mluvili jsme o tom opravdu všude. Na zastupitelstvu, obcházela jsem lidi, o kterých vím, že jsou v Kolíně aktivní. Když si někdo stěžoval na Facebooku, že někde ve městě něco nefunguje, vyzvala jsem ho, že s tím může něco udělat. A že budeme rádi, když podá návrh, protože on zná místo, kde žije, nejlépe
Fázi podávání návrhů město nakonec prodloužilo o dva týdny. Nakonec se sešlo neuvěřitelných 52 návrhů, z toho 8 od dětí.
To nás opravdu překvapilo a potěšilo. Všechny návrhy posléze posuzoval tým složený ze zaměstnanců různých odborů městského úřadu včetně městského architekta. Město k tomu přistoupilo tak, že hledalo cesty, jak by to mohlo jít. U návrhů, které musely být vyřazeny, k tomu byl opravdu vážný důvod. Například by se jednalo o realizaci mimo pozemek města, nebo se v blízkém okolí už nacházel podobný projekt, nebo už bylo něco podobného v dlouhodobém plánu města a nebylo by ekonomické stavět něco jen dočasně
Eliška přiznává, že v samotných návrzích nebyla vysloveně žádná pecka.
Nebyl tam projekt, o kterém bych si řekla, wow, to je fakt dobrý! Jenže pak mi došlo, že to přesně splnilo účel. Návrhy odrážely každodenní potřeby lidí, kteří v daném místě žijí. Třeba jedna paní navrhla upravit vyšlapanou dvacetimetrovou pěšinu na sídlišti. Lidé si tu běžně zkracují cestu, ale když zaprší, je tu bahno a nevypadá to pěkně. Nebo padl návrh zpřístupnit více Labe prostřednictvím půjčovny lodiček. Hodně věcí se týkalo i cyklo dopravy. Prostě lidé to uchopili naprosto správně a řešili věci, které jim zlepší každodenní život
Participativní rozpočet měl navíc i další pozitivní vedlejší efekty.
Zapojilo se hodně lidí z části Zálabí. Město si díky tomu uvědomilo, že ta potřeba vyžití u Labe je zde velká. A dělá kroky, jak to uchopit koncepčně, jako celek. Proběhla tu například speciální procházka s městským architektem. Jednotlivé dílčí návrhy tedy nakonec neprošly, ale jsou inspirací k zadání studie.
Do realizace nakonec prošlo 19 návrhů a veřejnost odhlasovala celkem 8 z nich.
Za osmým jsme museli udělat čáru, protože se vyčerpalo těch stanovených 2,5 milionu korun. Ale to nevadí. Rok 2024 se bude věnovat realizacím vítězných návrhů a také vyhodnocení projektu. A v roce 2025 bychom v tom rádi pokračovali a vyhlásili další ročník.
Podle Elišky Pácaltové je důležité nechat si čas na realizaci, aby lidé viděli, že se opravdu něco děje a že jejich snaha měla patřičný dopad. A aby měli příště znovu chuť něco navrhovat.
Za nás bylo extrémně důležité správně komunikovat a vysvětlovat. Lidé jsou obecně pasivní, musíte k nim tu myšlenku dostat, znovu a znovu vysvětlovat, proč má smysl se zamyslet a zapojit. Návrhy jsme nastavili nízkoprahově, stačily odhady částek a jednoduchý popis, žádné komplikované projekty. Aby to zvládnul opravdu každý včetně dětí. Po podání také navrhovatele kontaktovala naše koordinátorka. S většinou lidí se sešla osobně, aby si ujasnili detaily a případné nesrovnalosti. Každý dostal i zpětnou vazbu, proč jeho projekt nemohl být realizován nebo proč se musel upravit. Jen tak zajistíte, že nikoho neurazíte nebo neodradíte od další snahy.
Příběh z praxe: Teenage zastupko
Hana Rakšány Dvořáková je v Kanicích starostkou teprve od roku 2022, ale během té doby už stihla leccos. Nejzajímavější je její snaha zapojit do směřování obce místní teenagery. Proč právě je?
Přijdou nám jako nejvíc opomíjená skupina. Když obec něco pořádá, tak většinou pro rodiny s malými dětmi, seniory nebo dospělé. Ale pro dospívající nic. Přitom každá obec si potřebuje vychovat novou generaci, která bude mít zájem o své okolí a která se do dění v obci zapojí.
Na jaře 2023 proto vyzvala místní teenagery, aby přišli na první setkání s obcí a dostali možnost se k dění v Kanicích vyjádřit. Tedy jednoduše sdělit vedení obce, co se jim zde nelíbí a s čím jsou naopak spokojeni. Dorazilo 8 dětí ve věku 12 až 18 let, což Hana považuje v malé obci se zhruba tisícovkou obyvatel za úspěch.
Nevěděli, co je čeká. Ale odcházeli s tím, že jim to dává smysl a že by se rádi zapojili. Tak vzniklo naše Teenage zastupko.
Mladí se rovnou zapojili do akce Zažít město jinak a do programu vnesli tři nové body: chtěli přebarvit plaňkový plot kolem obecního hřiště do kanických barev a v rámci festivalu chtěli mít vlastní street art a stánek s párky v rohlíku. Vše si po domluvě s Hanou Rakšány zařídili sami.
Momentálně chystají podcasty s místními seniory. Na tenhle nápad přišli sami a já se na to moc těším. Jednou z mých priorit je propojování generací, takže máme v plánu například natočit videokuchařku: senioři budou vařit svá oblíbená jídla, mladí je u toho budou natáčet, pak videa sestříhají, dodají hudbu a zveřejní na obecních stránkách. Navíc obě generace spolu stráví příjemný čas.
Hana Rakšány prý byla mile překvapená, že mladí mají zájem se zapojit. V rámci Teenage zastupka pro ně pan místostarosta přichystal kvízy zaměřené na samosprávu a státní správu, aby v nich podpořili zájem o občanskou výchovu. Podporují je rovněž v tom, aby si všímali, co je zaujme během výletů a dovolených.
A aby pak přišli a řekli, pojďme to udělat jako v té Itálii. Už si vyzkoušeli, že mají možnost vymyslet vlastní aktivitu nebo projekt. My to pak v rámci obce prodebatujeme a posoudíme, jestli je to realizovatelné, i z hlediska rozpočtu. Pokud ano, dáme jim zelenou i finance
V plánu je i participativní rozpočet pro teenagery, ideálně ve spojení s místní školou.
Jsme ale úplně na začátku. Musíme se dostatečně připravit, alokovat částku, škola by to měla uchopit jako svůj celoroční projekt. Aby děti a mládež mohly samy rozhodovat, co jim dává smysl. Snažíme se hledat cesty, aby děti a dospívající vyrůstali v prostředí, které si sami mohou vytvářet. Aby věděli, že nejsou jen nějaké kytky zasazené do záhonu, ale že si ten záhon mohou přizpůsobit. A že není nutné pouze kritizovat, co je v obci špatně, ale že mohou jít a změnit to.
Zapojování veřejnosti je nedílnou součástí programu Dokážeme víc, zejména tzv. velkých grantů, kde si participaci na vlastní kůží zkouší právě teď šest obcí. Na programu spolupracujeme s Českou spořitelnou.
Autorkou textu je Aneta Petroušková.
Více příběhů najdete také na portálu Dobro.dějky.
