Článek
Tamní školství má několik specifik: jejich systém je ještě víc autonomní než ten český. Což znamená, že jejich školy mají ještě větší volnost z hlediska vzdělávání, než u nás. To, čím bychom se například mohli inspirovat, je tzv. střední článek, který v Nizozemí dobře funguje a který chceme v Česku zavést i my. Navíc je země z hlediska mezinárodních srovnání premiantem v oblasti tzv. wellbeingu, tedy duševní pohody dětí. A holandští školáci na tom nejsou špatně ani ve srovnáních vzdělávacích výsledků.
Co byla jedna z prvních věcí, která vás zaujala?
Už samotné objekty škol jsou zajímavé, což není specifikum jen Nizozemí, takové stavby najdeme i jinde ve světě. Je to ale něco, co upoutá. Uspořádání studijních prostor je velmi variabilní a vše je uzpůsobené tomu, aby si každé dítě našlo místo, které mu bude vyhovovat a kde se bude cítit dobře. Pokud má potřebu být v klidu, tak si může dát sluchátka, může si najít nějaký malý prostor, pokud chce být ve větší společnosti, tak jsou zde i místa, ve kterých se spolupracuje. Prostory školy jsou prosklené a je vidět, co se v nich odehrává. Tři až čtyři třídy jsou seskupené v takovém „hnízdě“, uprostřed je společný prostor, do kterého žáci mohou jít a za pomoci dalšího pedagoga probírat věci, které třeba nezvládají ve větší skupině. V tomto prostoru také dostanou individuální podporu.
V čem se ještě školy liší?
Ve většině škol, ve kterých jsme byli, je ředitelna přímo u vchodu a její část je také prosklená. Ředitel vidí, kdo přichází, je v interakci s rodiči, s učiteli i s dětmi, kteří tam ráno přicházejí. Je zde prostor určený k setkávání, kde se odehrává pospolitost komunity, což napomáhá cíli, kterého Nizozemci chtějí dosáhnout: chtějí být otevření, chtějí být zaměření na konkrétní dítě, podporují sbližování lidí. To byla jedna z věcí, která mě osobně velmi zaujala.
A opomenout bych neměl ani přístup pedagogů, který jedna z učitelek vyjádřila slovy: „Naším smyslem je vyloudit úsměv na tváři dítěte.“ Pedagogové se tam opravdu soustředí na to, jak k tomuto cíli dojít. Program na řadě škol je postavený na hledání talentů u dětí, aby žáci dokázali vytěžit svůj potenciál.
U nich to ale souvisí s wellbeingem učitelů…
Určitě, což je další rovina. Učitelé opravdu působili, neříkám, že to tak musí být vždy a u všech, ale působili velmi v pohodě. Například, jakmile jsme do nějaké hodiny vstoupili, vůbec jsem z nich nevnímal nervozitu z toho, že se jim ubírá čas hodiny. Buď nás integrovali do výuky, nebo nechali žáky si s námi povídat a ptát se, co je zajímá, nebo co nás zajímá.
Další výjimečností v holandském systému totiž je, že většina učitelů pracuje jenom na částečné úvazky. Takže většinou tři dny v týdnu pracují a ty zbylé dva dny nemají žádné další zaměstnání. Mají možnost si oddechnout, připravit se a být víc v kontaktu sami se sebou a s tím, co potřebují.
A uživí se?
Ano, Holandsko je známé tím, že tam je poměrně vysoký životní standard a platy učitelů jsou poměrně vysoké ve srovnání s Českou republikou.
Školní docházka dětem v Nizozemí začíná dřív, že?
Ano, „Primary school“ začíná už ve 4 letech a je do věku 12 let. Ve 12 letech se studenti rozřazují do tří větví podobných jako u nás: vzdělávání učňovské, střední odborné a všeobecné (příprava na univerzitu). I to má svá specifika. Děti jsou rozřazeny do těchto tří oblastí, ale první rok, kdy jsou žáci v tzv. „secondary school“, je hodně prostupný. Pokud zařazení do dané větve dítěti nesedí, je stále možný přesun mezi jednotlivými větvemi, narozdíl od tuzemska, kde to takto jednoduché není.
Co dalšího mají v Holandsku jinak?
Další specifikum související s tamní autonomií je, že v nizozemském systému nemají národní curriculum, což je dokument, který říká, co se ve školách má odehrávat. Na úrovni zákona je ale vymezeno více než padesát cílů, které mají školy naplnit. Samy školy pak rozhodují o tom, jak si vlastní curriculum postaví, aby těchto cílů dosáhly.
V zemi existuje i kontrolní orgán, inspekce, která pozoruje, jestli školy těchto cílů dosahují. Pro nás bylo hodně překvapivé, že nizozemská inspekce je restriktivní orgán a pokud škola nevykazuje dobré výsledky, inspekce ji poměrně tvrdě tlačí k tomu, aby se zlepšila. Pokud se do určitého období nezlepší, tak ji zruší.
Je tam něco, u čeho jste si řekl: „Wow, tohle musíme mít taky?“
Často mluvím o tom, že český vzdělávací systém je hodně zaměřený na chybu a na odhalení chyb, což je do určité míry v pořádku, protože z chyb se učíme. Nicméně lidská psychika je nastavená jinak: na odměnu, pocit, že něco zvládám. Z tohoto hlediska je zaměření učitelů v Holandsku velmi zajímavé. Například jsem byl v hodině tělocviku a učitelka dětem naznačila, že chce, aby se ztišily. Český systém funguje jinak a vnímám to tak i já osobně, když pracuji s dětmi. Soustředím se spíše na ty děti, které v danou chvíli v klidu nejsou a řeknu jim, aby se ztišily. Zatímco holandská učitelka na to jde opačně: Vyzdvihne ty děti, které už se zklidnily. Pochválí je a zaměřuje tak pozornost k žádoucímu chování, což následně zafunguje i směrem k ostatním dětem a ty se také ztiší. Pro obyvatele Nizozemí je tento přístup natolik zažitý, že o tom ani nemusejí přemýšlet.
Co jako vystudovaný tělocvikář říkáte na tamní děti a jejich vztah k pohybu?
O Nizozemí se ví, že každodenním dopravním prostředkem je zde kolo, což velmi ovlivňuje životní styl lidí i to, jak tamní rodiny fungují. Rozdíl lze pozorovat i ve školách. Na hodinách tělocviku je vidět, že holandské děti jsou obratnější než třeba české děti.
Ještě jsme nemluvili o středním článku, kterým jste se také chtěl inspirovat…
Ano, v Nizozemsku existují skupiny škol, nad kterými je tzv. „Schoolboard“, který podporuje odbřemenění. Díky němu mají ředitelé možnost věnovat se čistě pedagogické práci a práci s učiteli. Střední článek tedy slouží k podpoře rozvoje pedagogických dovedností, což je další inspirativní prvek a mohl by být důležitý pro skupinu, kterou bychom chtěli do Nizozemí vypravit. Na Kutnohorsku totiž zavedení obdoby středního článku plánujeme.
Co dalšího by ještě šlo u nás využít?
Zajímavá by mohla být také nizozemská zkušenost týkající se integrace migrantů. V zemi jich mají poměrně velké množství a pracují na jejich začleňování i z hlediska jazykového. Na Kutnohorsku jsme na tuto problematiku narazili například v souvislosti s mongolskou menšinou, nyní máme už roční zkušenost s ukrajinskými uprchlíky. I proto nám přijde inspirativní, jak to dělají v Holandsku. Mají vyčleněné určité období, kdy děti přistěhovalců vzdělávají pouze v jazyku, aby pak ve škole neměli problém s porozuměním. Zároveň se je snaží podchytit kulturně, aby je vtáhli do většinové společnosti. Některé z těchto prvků pro nás mohou být velmi zajímavé.
