Co zůstane, když se svět změní: Lars Mytting a jeho trilogie Hekne

Ale u norského autora Larse Myttinga a jeho trilogie Hekne je všechno jinak. Často přemýšlím, proč nás vlastně tolik přitahují příběhy míst, která jsou od nás úplně odříznutá časem i zeměpisem. Norská vesnice na konci 19. století, starý dřevěný kostel a dva zvony opředené legendou znějí vlastně jako klasika, ale na téhle sérii mě fascinuje, že svět, o kterém Mytting píše, ve skutečnosti nikdy tak docela nezmizel. Vypráví o minulosti způsobem, který mi neustále připomíná naši přítomnost. Je to přesně o tom momentu, kdy staré pořád ještě trvá, ale nové už se nedá zastavit. O tom, jak technický pokrok přináší pohodlí, ale rovnou si bere něco nenávratného, a jak generace, co se snaží utéct od tradice, nakonec zjistí, že ji stejně tak trochu zdědila.

Vezměme si už jen úvod – vesnici Butangen a ty dva takzvané sesterské zvony. Podle legendy je odlili na památku srostlých dvojčat Halfrid a Gunhild Hekne, neuvěřitelně nadaných tkadlen. Ty zvony prý dokážou varovat před neštěstím. A k tomu mýtus o tapisérii, do níž sestry vetkaly obrazy budoucnosti. Místa tu mají zkrátka mnohem delší paměť než my lidé.

Když první díl v roce 1880 začíná, do údolí teprve pomalu proniká modernita. Pastor Kai Schweigaard chce starý sloupový kostel nahradit novou stavbou a německý student architektury Gerhard Schönauer ho přijíždí zdokumentovat a rozebrat. A mezi nimi stojí Astrid Hekne. Je pozoruhodné, jak tahle mladá žena odmítá přijmout život jen proto, že ho tak před ní žily už celé generace. Smýšlením se podobá dnešní nonkorformní mládeži. A v konfliktu mezi starým a novým se zrcadlí celá trilogie. Starý kostel je sice nádherný, ale už nepraktický. Ten nový bude pohodlnější, ale něco nenahraditelného se s ním navždy ztratí. Starý život znamená tvrdý řád, ale zároveň si uchovává jistou zkušenost, zatímco ten moderní sice nabízí svobodu, ale občas tápe v tom, co po cestě potratil.

Na Myttingovi si neuvěřitelně cením toho, že ani jednu stranu nijak neidealizuje. Nevykresluje žádnou romantickou pohlednici z norského venkova. Zprostředkovává svět chudoby, tvrdé dřiny, zimy a dost omezených možností, kde na zavedená pravidla doplácejí hlavně ženy. Zároveň ale nijak triumfálně netleská každé novotě. Věci tu mají paměť – často přežijí své tvůrce, nesou v sobě jejich práci, rozhodnutí i chyby. Proto jsou ty sesterské zvony nebo ztracená tapisérie tak stěžejní. Nejsou to jen legendy, ale hmatatelné předměty, které ovlivňují osudy desítky let poté. Mytting nenechává témata viset ve vzduchu – paměť má u něj podobu zvonu, rodinná historie tkaniny a modernizace vypadá jako elektrický drát natažený přes krajinu.

Ve druhém díle, o víc než dvacet let později, Astridina generace pomalu ustupuje dospělým dětem. Údolí se mění, přichází elektřina a svět za hranicemi vesnice se víc přibližuje. Sám Mytting říká, že chtěl vytvořit pocit návratu na místo, které čtenář zná, ale ono se mezitím přirozeně proměnilo. A funguje to skvěle. Nejde jen o postavy, vracíme se do Butangenu zkoumat, co v tom prostoru zůstalo stejné a co navždy zmizelo.

Tady podle mě narážíme na tu vůbec nejsilnější myšlenku: dědictví si nevybíráme. Tohle generační předávání vnímám intenzivně – nedědíme totiž jen dům nebo půdu. Dědíme i staré křivdy, pocity viny, očekávání a rodinné příběhy z dob dávno před naším narozením. To, co si jedna generace už dávno uzavřela, na tu další zničehonic vyskočí v trochu jiné podobě.

V trilogii se k tomu všemu pořád vznáší něco trochu neklidného. Zvony znějí, jako by věděly víc než my, a u starých pověstí už vlastně nikdo neví, kde končí skutečnost a začíná legenda. Není to žádná prvoplánová magie, spíš svět, kde lidé staletí žili obklopeni znameními a brali je jako normální součást reality. A ono je to nakonec jedno – příběh, kterému věří dost lidí, totiž vážně začne ovlivňovat jejich rozhodnutí.

Když se pak ve třetím díle nad Evropou stahují dějiny a staré proroctví o noci zkázy, takzvané Skråpånatta, získává v nové historické situaci mrazivou naléhavost, ukáže se jedna věc: konec světa neznamená vždycky doslovnou apokalypsu. Někdy prostě jen skončí ten svět, o kterém jsme si naivně mysleli, že bude trvat navždy.

Proč se tedy do Butangenu vůbec vracet? Trilogie Hekne přesně naplňuje to, co od historické ságy chcete: nabízí silné postavy, tajemství, lásku, tragédie, rodinné pletky i válku. Ale Mytting jde o krok dál. Ptá se, co nás spojuje s minulostí, i když se od ní zrovna zoufale snažíme odstřihnout. Co se stane s místem, když z něj odstraníme věci, co mu dávaly smysl. A co vlastně po člověku ve výsledku zůstane.

Tohle je přesně ten druh literatury, na který nepřestanete myslet ani dlouho po zaklapnutí poslední stránky.

# Veronika Chaloupková

# MojeArgo