Maria Turtschaninoff: Láska je jediná konstanta. Proudí oběma směry

Marie Turtschaninoff přijela do Prahy na pozvání Skandinávského domu a festivalu Dny severu a právě při té příležitosti vznikl následující rozhovor s překladatelkou knihy Marií Voslářovou.

Ve Finsku jsem strávila šest měsíců. Uchvátila mě tamní nedotčená příroda, ale překvapila také určitá uzavřenost lidí. Mohou spolu tyto dvě věci souviset?

Možná. O Finech se běžně říká, že jsou trochu uzavření a nepříliš hovorní. Záleží ale také na tom, kde ve Finsku jste. V některých oblastech jsou lidé neuvěřitelně upovídaní a velmi otevření. Takže se to trochu liší.

Možná to souvisí s přírodou, možná s finskou historií. Nevím přesně, ale je to součást naší národní povahy.

Vaše kniha propojuje historii, magii a výrazné popisy přírody. Jak byste její žánr sama pojmenovala?

Myslím, že je to téměř historický román, ale zároveň ne tak docela. Mám totiž pocit, že historický román by se měl možná odehrávat v jednom konkrétním období a opravdu do něj proniknout. Tahle kniha ale zahrnuje čtyři sta let.

Vždycky je pro mě těžké něco jednoznačně zařadit a říct: tohle je právě tento žánr. Je to ekologická próza? Historický román? Ráda ji označuji jako epizodický román. Tvoří ji řada kratších příběhů, které dohromady vytvářejí celek.

Co nás mohou naučit předchozí generace?

Tolik věcí! Proto je ta kniha tak tlustá. Jedním ze slov, která mě při psaní vedla, byla láska.

Chtěla jsem ukázat lásku mezi lidmi, mezi generacemi i mezi člověkem a přírodou. A možná právě to se můžeme naučit: že láska vždy proudí oběma směry. Nikdy není jednosměrná.

Proč je pro vás láska tak důležitá, a to i ve vztahu k přírodě? Zůstává, i když se všechno kolem mění?

Řekla bych, že ano. Láska je jediná konstanta, ale zároveň to, na co často zapomínáme.

Myslím, že je velmi důležité si ji připomínat. Mnozí lidé se například chtějí věnovat přírodě, protože ji milují. Málokdy je ale napadne, že příroda jejich lásku opětuje. Když si uvědomujete, že vás někdo miluje, je mnohem těžší mu ublížit.

Proto je podle mě důležité pamatovat na to, že také příroda miluje nás. Tvoříme jeden celek. I my jsme příroda.

S jakým pocitem by podle vás měli čtenáři knihu dočíst?

S nadějí. Alespoň bych si to přála.

V knize je mnoho těžkých věcí, temných témat a utrpení. Doufám ale, že na konci zazní možnost jiné budoucnosti.

Důležitou roli v knize hraje také mytologie. Má co nabídnout i člověku, který se o ni dosud nezajímal?

Mytologie dává světu hloubku. Nabízí jiný způsob, jak mu porozumět, než jen prostřednictvím rozumu. Promlouvá k naší duši. V mnoha ohledech je proto univerzálním jazykem: oslovuje velmi prastarou část našeho lidství.

Mýty a pohádky promlouvají k jiné rovině vědomí než racionální myšlení. Myslím, že trocha mytologie v životě prospěje každému.

Co vás přivedlo k příběhu jednoho místa a mnoha generací, které na něm žily?

Bylo toho hodně, mohla bych o tom mluvit dlouho. Chtěla jsem ale především prozkoumat, co znamená pocházet z určitého místa na zemi a jak vypadá vztah mezi místem a lidmi.

Vycházela jsem z myšlenky, že ať s tím místem uděláme cokoli, ať ho jakkoli proměníme nebo poničíme, stále tu zůstává. Bylo tu před námi a bude tu i po nás. Myslíme si, že jsme nesmírně důležití a že na našich životech tolik záleží.

Pro to místo jsme ale jako vážky. Jeden den tu jsme a druhý den už ne. Místo zůstává, protože naše životy jsou ve srovnání s ním velmi krátké. A právě o tom jsem mimo jiné chtěla psát.

Vůně nebo písně v nás někdy nečekaně probudí dávné vzpomínky. Může podobně působit i místo?

Myslím, že je to možná ještě něco víc. Sama jsem zažila, že jsem přijela na místo, odkud pochází moje rodina, ale kde jsem nikdy nežila ani neprožila dětství. Zdědila jsem tam dům - nový, nikoli starý a když jsem přijela, pocítila jsem velmi silně, že se vracím domů.

Úplně nerozumím tomu, odkud se ten pocit vzal, ale vycházel ze samotného místa. Začala jsem knihu psát, abych prozkoumala, jak je to možné. Jak se mohu cítit tolik doma na místě, které je mi v jistém smyslu velmi cizí?

Potom jsem chtěla tu myšlenku rozvinout a psát obecněji o tom, co pro nás znamená tak silný vztah k určitému místu.

Co jste cítila, když jste hotovou knihu poprvé držela v rukou?

Byla jsem velmi hrdá. Myslím, že je to moje dosud nejambicióznější kniha. Psala jsem ji dlouho a věnovala spoustu času rešerším. Jsem velmi hrdá na to, že dopadla tak, jak jsem zamýšlela.

Knihy někdy začnou žít vlastním životem a vy máte pocit, že se vám nepodařilo úplně uskutečnit to, co jste chtěli. U téhle knihy ale velmi silně cítím, že jsem dokázala přesně to, co jsem si předsevzala.

Propojila jste historický výzkum, folklor i vlastní úvahy. Která z těchto složek je pro vás nejsilnější?

Myslím, že ten osobní podnět, ze kterého všechno vzešlo. Kniha sice není o mém životě ani o mé rodině, ale důvod, proč jsem ji potřebovala napsat, je velmi osobní. A právě díky tomu podle mě tolik rezonuje se čtenáři.

Věci, které považujeme za hluboce osobní, jsou totiž často tím, co máme jako lidé společné.

Co kniha naučila vás samotnou?

Díky množství rešerší jsem se prostřednictvím psaní opravdu sžila s místem, kde jsem zdědila dům. Lépe jsem mu porozuměla. Lépe jsem pochopila sama sebe i svou zemi.

Kniha mi pomohla zapustit kořeny úplně novým způsobem.

#Marie Voslářová

Marie Voslářová získala za překlad románu Usedlost Marie Turtschaninoff Magnesii Literu. Přestože je autorka Finka, knihu napsala švédsky.

Za překlad Usedlosti jste získala Magnesii Literu. Která část knihy vám nejvíc přirostla k srdci?

Je zajímavé, že mě spousta částí bavila pořád znovu a znovu, i když překladatel knihu čte třeba šestkrát.

Dá se říct, že každá kapitola je věnovaná nějaké postavě. Hodně mi utkvěly Kristina a Sofie, dvě manželky sedláka Arneho.

V knize se střídají různé postavy i formy vyprávění. Jak jste pro jednotlivé části hledala český jazyk?

On právě není moc jednotný. Každá kapitola má svůj styl. Už v originále jsou jednotlivé části napsané tak výrazně odlišně, že mě to samo navedlo. Nemusela jsem příliš promýšlet, jaký styl pro kterou část zvolit. Přeložila jsem ji a už to tam vlastně bylo.

S jakým pocitem jste práci na překladu dokončila?

Vyznění knihy je v podstatě pozitivní a vede k zamyšlení nad tím, co jsme zdědili a co tady zase přenecháváme. Takže mě přivedla k takovému lehce lidově filozofickému rozpoložení.

Marie Voslářová také děkuje Viole Somogyi za redakční spolupráci na českém vydání.

Poznámka: Při překladu spolupracovala Marie Voslářová s Janem Dlaskem, odborníkem na finskošvédskou literaturu z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Pomáhal jí s místními reáliemi, převodem místních názvů a připomínkoval její doslov. Jan Dlask tragicky zahynul při střelbě na fakultě v prosinci 2023.

#MojeArgo