Článek
Jste veřejně známý člověk, literární hvězda. Jste také prvním, kdo v Belgii uzavřel první legální gay sňatek. Byl to veřejný, proklamativní čin?
Samozřejmě! Můj manžel René Los je Holanďan. Proklamativní to bylo především z jeho strany – byl prvním politikem na lokální úrovni, který přiznal, že žije s osobou stejného pohlaví. Hned potom nám bylo jasné, že se vezmeme, jak nejdřív to bude možné. Takže ano, nakonec jsme byli první a svatba byla v hollywoodském stylu, i když v belgickém lese. Kromě toho, že to byl symbol, byla to taky velká legrace se spoustou kamarádů.
Takže bylo to důležitější pro vás nebo pro Belgii?
Pro mě i pro Belgii. Jsem velmi veřejný, politický člověk. Chci takový být. Jsem i takový spisovatel. Psaní je stejně krásné jako politika. Všechny moje knihy nějak souvisí s lidskými právy, právy gayů. Mimochodem, váš bývalý prezident řekl něco strašného o transgender lidech, že?
Ano, řekl v televizi, že mu jsou bytostně odporní a že je nechápe. Jsme rádi, že už je bývalý.
Tak přesně kvůli tomuhle píšu, kvůli tomu žiju. A kdybych žil tady, nepřestanu se do tohohle chlapíka strefovat.
Hlavní postavou vaší knihy Třetí svatba je Afričanka, která se chce dostat do Evropy a musí k tomu využít fingovaný sňatek. Tu knihu jste napsal před skoro dvaceti lety – je to v Belgii pořád živé téma?
Je to živé téma v celé Evropě, ale především v Belgii, která má dlouhou koloniální minulost a v současnosti je tranzitním přestupem do Velké Británie – ta je pro mnoho migrantů cílovou zemí. Vlastně je ten román aktuálnější, než když jsem ho v roce 2006 vydal, tehdy nebyla ještě zpochybněna Ženevská úmluva, IS neexistoval, v Sýrii nebyla válka a Středozemní moře se ještě neproměnilo ve hřbitov migrantů.
To je ta politická rovina, politické téma knihy. Ten příběh je ale i osobní.
Třetí svatba vlastně začíná něčím, co se mi stalo před delší dobou. Když jsem se koncem 80. let přestěhoval do Antverp, zavolal mi neznámý muž. Už tehdy jsem chtěl jsem být slavným spisovatelem, ale to on nevěděl a taky ho to nezajímalo – vybral si mě jen kvůli mé národnosti a taky kvůli tomu, že jsem gay. Chtěl, abych si legálně vzal jeho černošskou přítelkyni, ale zároveň chtěl mít jistotu, že ji nebudu obtěžovat nebo že mu se mnou třeba neuteče. Tehdy jsem okamžitě odmítl. Můj hrdina ovšem řekne ano. A kniha je o tom, co se stane potom a jak to toho bílého homosexuála, který je osamělý a zoufalý, změní.
Umíte být taky tak nabroušený a kousavý jako vaše hlavní postava, když chcete?
Podívejte, miluju divadlo a když píšu, cítím se trochu jako herec. Je skvělé vytvářet postavu, kterou vy sami nejste. Maarten je totiž hlavně cynický, v tom cynismu utápí svůj život, je zoufalý a po smrti přítele osamělý, až už je skoro mrtvý. A najednou mu do života vtrhne mladá Afričanka Tamara, která nechce nic jiného než žít, žít, žít naplno a opravdově. Chce mít i tu fejkovou svatbu v kostele stejně, jako by byla opravdová. Její mládí a nadšení nutí toho cynického chlapa vzdát se své pózy, mění ho.
Na začátku je ale jejich vztah velmi koloniální…
Je to typická koloniální situace – on má všechno, má dům, má kulturní zázemí, ona je naivní mladá černoška ze ztraceného kontinentu. Ale ona je mnohem opravdovější a tou opravdovostí ho úplně převálcuje. Maarten nakonec udělá něco velmi nekoloniálního: něco jí dá a nic za to nechce. Je to dárek, bez podmínek. Je to láska, i když v tom není nic sexuálního.
Jejich role se obrátí?
Pro Evropana je to těžké, ale měli bychom si uvědomit, jak moc jsme privilegovaní. A teď to myslím i na sebe, na dobře situovaného Evropana z Antverp. Uvědomit si, jak moc je těžké něčeho dosáhnout bez těchto privilegií. Bez kulturního zázemí, bez knih. I tady v Praze lidi obklopuje nedostižná evropská kultura: nádherné historické budovy, řidič taxi má v autě puštěnou překrásnou Smetanovu hudbu. Už třicet let žiju střídavě v Antverpách a v Jihoafrické republice, mám velmi bezprostřední srovnání.
Mám se ptát, kdo z toho srovnání vychází líp?
Evropa je pro mě ve skutečnosti tím černým, ztraceným kontinentem, který má za sebou hroznou historii kolonialismu, nacismu, pogromů a komunismu. Když přijímáme výhody z toho, kde jsme se narodili a kde žijeme, musíme také přijmout odpovědnost za všechno, čím Evropa ve své historii prošla. Náš kontinent umírá, nemá už tu živočišnou životaschopnost, mládí, lásku, sexualitu. Jsme jako Maarten – nemocní, zahořklí, na konci života smutníme po věcech, které skončily a nikdy se nevrátí. My jsme outsideři, cizinci.
Mluvíte o Evropě jako o zaneřáděném kontinentu…
… a vyčerpaném! Přitom si pořád myslíme, že jsme centrem světa. Jak shovívavě se díváme třeba na Američany nebo Australany – „To je jen dětská verze velké Evropy“, říkáme. „Jižní Amerika, ech… Argentinci, oni chtějí být tak evropští, jako my, ale jedí moc masa, nikdy jako my, Evropané, nebudou.“ Myslíme si o Africe, že my jí dáváme tak moc a ona nám to oplácí tak nevděčně. Chudáci, oni nevyrůstali v Evropě. Ale navštivte některá africká města, Kongo dávno nevypadá jako za Tintina před 80 lety, Afrika má mimořádně velkou potenci.
A proto se tak bojíme imigrantů?
Samozřejmě. Mění náš pohodlný zavedený způsob života, mají divné zvyky, ničí všechno to, co jsme my, ničí naší vlastní představu o nás. To způsobuje ten vypjatý nacionalismus, jehož vzestup vidíme všude kolem.
Možná jsme na konci naší civilizace…
Nevím, jestli je to konec, ale Evropa se potřebuje rozloučit s představou, co to Evropa vlastně je. Naše představa je prostě stará, staré imperiální a koloniální doby se nikdy nevrátí. Nemá smysl litovat něčeho, co končí. Bude nový začátek. Jenom musíme přestat žít v tom zasraném muzeu a naučit se žít život takový, jaký je teď.
Radka Potměšilová
Třetí svatba
Tom Lanoye (1958)
Spisovatel, básník, dramatik a scenárista, sloupkař. Je jedním z nejznámějších a nejoceňovanějších autorů v Belgii a Holandsku. Má vlastní divadelní skupinu L.A.N.O.Y.E. Je nositelem všech možných belgických literárních cen, jeho knihy byly přeloženy do 15 jazyků, hry se hrají ve 20 zemích světa. Žije střídavě v Antverpách a Kapském Městě.
