Marek Wollner napsal nezdařilou knihu o novinařině, udivuje i zvláštními přezdívkami

Ráda sleduju filmy a čtu knihy o novinářské práci, líbí se mi zákulisní drby i napětí. Hltala jsem americké Všechny prezidentovy muže o kauze Watergate a líbily se mi české tituly, které napsali Jaroslav Kmenta (Superguru Bárta), Josef Klíma (Loď s otroky), Jakub Szántó (Z Izrastiny s láskou) nebo Tomáš Etzler (Novinářem v Číně). Zmíněné knihy byly kvalitní a zajímavé. Přinášely zajímavý příběh a vykreslovaly dobrodružný svět novinařiny, který jinak nemáme možnost poznat.

Proto jsem se těšila také na knihu Reportér na odstřel, kterou napsal bývalý moderátor Reportérů ČT Marek Wollner. Sliboval nejen zákulisí, ale také svůj pohled na velkou kauzu sexuálního obtěžování, která ho zřejmě stála místo v České televizi. Chtěl odhalit spiknutí, které mu mělo zničit kariéru i pověst.

Bohužel musím přiznat, že nic z toho jsem nedostala. Upřímně musím říct, že je to nejhorší kniha o novinařině, kterou jsem kdy četla. Dost mě udivuje, že zkušený novinář, který musel napsat tisíce stran textů a reportáží, napsal a nechal vydat knihu v tak špatné kvalitě.

Nejhorší je, že kniha je nepřehledná, matoucí a nesrozumitelná. Skáče v čase 10 nebo 20 let do minulosti, pak zase zpátky, a nemá to žádnou logiku nebo strukturu. Kdo nezná detailní historii posledních 30 let v České televizi, ten se okamžitě ztratí a neví, o čem se píše. Místo toho, aby Marek Wollner v knize vysvětlil kontext nebo nějaké historické souvislosti, aby bylo jasné, o čem píše, tak si jen řeší svůj pohled na tu či onu událost, popisuje nějaké dobové šarvátky a utápí se v detailech, které nezúčastněným čtenářům nic nepřinášejí. Kdybych si dodatečně nenastudovala, co byla televizní krize, tak bych na desítkách stránek vůbec nevěděla, co se tam děje a o kom se mluví.

Právě nepřehlednost a zmatečnost postav je další problém. Upřímně nechápu, proč některé politiky a novináře označuje skutečným jménem, jiným dává podivné přezdívky. Asi jsem si domyslela, že Pandora je Nora Fridrichová, ale kdo je Fridolín, Armani, Makrela nebo Grcala? Proč také jsou některá jména podivně zkomolená jako Jana Babošíková a jiná jsou napsána správně?

Asi chápu, že podivnou přezdívku dal autor tomu, koho nemá rád. Podle mě si ale tohle mohl odpustit, protože v tomto guláši se nedá orientovat a kniha tím trpí. Srozumitelnosti nepřidává ani to, že některé pořady nebo média jsou označeny správně, a jiné opět zkomoleně. Proč píše pořad 28 minut a ne 168 hodin? Bojí se nějaké žaloby? Důvod autor nevysvětlil a logiku jeho volby také nechápu.

Zvláštní je také styl psaní, který je k ženám na některých místech neuctivý. Myslela jsem, že Marek Wollner se chce svou knihou očistit a vyvrátit nařčení, že se k ženám choval nevhodně. Jenže pak třeba mluvčí armády označí jako „vojandu“, moderátorku zpráv jako „dlouhonohou krásku“ a o Pandoře (Noře Fridrichové) píše, že „věděla o sobě, že má hezká ňadra, která vždycky nosila hrdě vyšponovaná“. To ve mně nevyvolává úplně dojem nějaké uctivosti k ženám. Chápu, že je to pouze autobiografický román a takové věci se dají omluvit autorskou licencí, ale taková kniha na mě zkrátka působí špatně. Navíc není vůbec jasné, co je fikce a co jsou opravdu vzpomínky a myšlenky autora.

Velmi špatně na mě působil také osobní příběh Mardyho, jak sám sebe Marek Wollner pojmenoval. Rozumím tomu, že novináři to mají složité a jejich rodinné vztahy jsou často napjaté. Ale když jsem už nejmíň popáté četla, jak byl Mardy na tenise se synem nebo někde na výletě s rodinou, přitom mu nečekaně mu zazvonil telefon a on musel dramaticky někam odběhnout a okamžitě řešit aktuální krizi v televizi, měla jsem chuť knihu zavřít. Trocha spisovatelské nápaditosti by tady opravdu neškodila.

Z celé knihy na mě pršela ukřivděnost muže, který měl o sobě velké mínění, a pak ho někdo připravil o kariérní piedestal. Nechápu, proč Marek Wollner v knize několikrát zdůrazňoval, že vedl „nejlepší investigativní pořad v zemi“ a neustále nenápadně podsouval, co velkého dokázal nebo jakou důležitou novinářskou cenu zrovna obdržel. Chápu zklamané mužské ego, ale nechápu, proč musí do knihy tak hodně pronikat. Nic podobného jsem v žádné jiné knize od českého novináře nečetla.

P. S. Pokud v knize čekáte nějaké velké odhalení pravdy nebo spiknutí, tak na to raději zapomeňte. Pokud mi kniha něco připomíná, tak možná memoáry Jak jsem se mýlil v politice, ve které Miloš Zeman také s chutí poplival ty, kteří ho štvali. Na rozdíl od Wollnera ale myslím, že Zeman alespoň umí psát, nebo po něm knihu přečetl nějaký editor, aby se dala dobře číst.

Hodnocení: 1,5/10