Článek
Když sleduju na internetu fajn projekty nebo zajímavé lidi, anebo občas udělám tu chybu, že otevřu komentáře pod nějakým článkem, vždycky jsem překvapená. Divím se, že i na těch z mého pohledu nejpozitivnějších věcech dokážeme najít chyby.
Otravujeme nevyžádanými radami tvořivé lidi, kteří jsou zjevně v procesu, učí se něco nového a tak to logicky není ještě dokonalé. A ještě navíc si dovolíme z těch málo střípků na sociálních sítích, které o sobě zveřejní, posuzovat a hodnotit jejich soukromý život.
Narazila jsem na projekt Holka od Berounky. Dita je holka, která se po rozchodu pustila do renovace staré Sušárny u Berounky a bez předchozích znalostí ji prakticky sama celou zrekonstruovala. Přímo k chatě se nedá dojet autem, a tak v batůžku nanosila materiál a postupně celý domeček předělala. Teď je z ní obyvatelný útulný tiny house a vypadá na obrázcích parádně, včetně zahrady, kterou Dita „dává do pucu“ a osazuje původními odrůdami. Super počin, ne?
Nenapadlo by mě, že je možné na jejím profilu cokoliv kritizovat. Spletla jsem se. Nedávno v postu na Instagramu popisovala, že většina zpětné vazby na její projekty je pozitivní, ale vždycky, když dorazí něco hnusného, tak to píchne.
Paradoxně jí chodí nejvíc hejtů na osobní život, o kterém toho sdílí co nejméně a kterého se její projekty netýkají. A co v takových hejtech najdeme? Třeba to, že je jen jednou z generace singles, kterým nezáleží na trvalých vztazích, nedbají na kořeny, jsou pokrytečtí a sobečtí. Toť komentář jedné sledující. Ditu samozřejmě nezná a nic osobního o ní neví. Usoudila to jen z toho, že domeček je malý a nevidí tam prostor pro návštěvy a děti.
Na to přišla láskyplná odezva od Ditiny maminky. Že je to její život a že ona je spokojená, když je Dita spokojená a šťastná. Podle její maminky nikdo nemá právo druhému lajnovat život podle svého měřítka.
Koho to zajímá?
Tyhle rady, kritiky a komentáře jsou pro mě nejvíc nepochopitelné:
- Proč komentujeme cizí tvůrčí projekty a shazujeme je („tohle by zvládla umotat i moje pětiletá dcera“), hledáme na nich mouchy a urážíme tvůrce za adekvátně vysoké ceny, když seberou odvahu je nabízet k prodeji?
- Proč píšeme ženám do komentářů na Instagramu, že jsou tučné/vyzáblé?
- Proč otravujeme matky na internetu, že moc/málo kojí, moc/málo mazlí, moc/málo uklízí, moc/málo pracují, moc/málo mlátí svoje děti a tak dále?
- Proč píšeme nesmyslné politicky laděné útoky, zvlášť pod články, které s politikou absolutně nesouvisí? (Vždycky, když pod článkem o osobním rozvoji nebo nevinné zprávě z domácího zpravodajství čtu komentáře o vládní pětikoalici, chce se mi brečet. To se mi ostatně chce u většiny politicky laděných komentářů, málokdy jsou smysluplné a užitečné.)
Koho to zajímá, co si o nich všech myslíme? Proč máme pocit, že máme právo lajnovat cizí životy podle svého měřítka? Copak my sami máme rádi, když se nám cizí lidi montují do života?
A tak mám jeden návrh, který zlepší život nám všem. Co si nechat svoje názory pro sebe a radši jít dělat něco, co nás naplní a potěší?
Možná pak nebudeme mít pro samé koníčky čas ani potřebu sledovat cizí lidí na internetu a dávat jim moudré rady do života. Podle kterých se ale my sami ani zdaleka nezvládáme řídit.
