Článek
Během 90. let stál jeden gram kokainu asi 3500 korun, což tehdy pro většinu lidí představovalo měsíční příjem. Od té doby se cena drogy příliš nezměnila, dokonce díky vyšší produkci o něco klesla, ale průměrné mzdy se od té doby výrazně zvýšily. Takže když se o drogu podělí dva nebo tři lidé, mohou si ji na víkendovou zábavu dovolit i ti s běžnými příjmy.
K tomu je nutné připočíst skutečnost, že produkce kokainu v zemích Jižní Ameriky výrazně stoupla a do Evropy se pašováním dostává násobně větší množství. Kokain je tak mnohem dostupnější než dříve, a ve větších městech není problém ho sehnat.
A někdy je prý doručení rychlejší než v případě pizzy. „Stačí znát telefonní číslo dealera, kterému buď kódovaně v běžné textovce („odvoz pro tři“), nebo otevřeně na šifrovacích aplikacích typu Telegram sdělíte objednávku. Dealer následně dorazí na adresu, kterou mu udáte, v autě proběhne předání drogy a peněz. Mezi objednáním a doručením uplyne patnáct dvacet minut,“ popisuje rozsáhlý článek v časopisu Respekt (44/2023).
Pod povrchem bublá problém
Právě redaktoři Respektu hovořili s řadou rekreačních uživatelů kokainu i s odborníky na drogovou problematiku, například národním protidrogovým koordinátorem Jindřichem Vobořilem. Popsali i to, jak čističky ve velkých městech pravidelně testují zbytkové množství drog v odpadních vodách, a ukázalo se, že během posledních 10 let se toto množství zvýšilo na desetinásobek.
Článek ve mně zanechal nepříjemný pocit a mám tušení, že se nám v Česku problematika kokainu začíná nenápadně vymykat z rukou. Politici emotivně přemýšlejí o dostupnosti a (ne)legalizaci marihuany, a přitom tady pod povrchem bublá mnohem větší problém. Vždyť přece není normální, aby si kokain mohli dovolit i studenti. Policie a justice tvrdě potírají třeba šamanské rituály s psychotropní ayahuascou, ale mezitím počet lidí pravidelně beztrestně šňupajících kokain narostl na jednotky procent.
Děsí mě to ještě z jiného důvodu. Ve společnosti, v práci a různě na oslavách vidím nebo slyším o tom, jak se kokain mezi lidmi opravdu rozšiřuje. Mám i tušení, kteří kolegové v práci v tom „jedou“, a ani se nesnaží skrývat své skupinové výpravy na toaletu. Nejen v Česku je kokain mnohdy vnímám jako společensky přijatelná droga. Podle Vobořila projevy drogy nejsou tak viditelné, konzumaci lze lépe hlídat a nehrozí příliš velké abstinenční příznaky. A proto obliba kokainu roste.
Až mi někdo nabídne…
Zkrátka už to není takové tabu, a mám pocit, že to za chvíli bude skoro na úrovni alkoholu. Místo „zajdeme na skleničku“ se bude nabízet „zajdeme na lajničku“. A bojím se, že mi kokain na firemním večírku nebo konferenci někdo nabídne.
Obecně jsem člověk, který má problém odmítat podobné „dobře míněné“ nabídky, i když vím, že pro mě nejsou dobré. Nechci být vnímána jako ta, která kazí zábavu, nechci vypadnout z kolektivu a bojím se, že potom budu vyčleněna i z pracovních věcí. Vždyť kolikrát se mi stalo, protože nekouřím, že na „na cigárku“ proběhly rychlé porady a řešily se pracovní věci, a já potom vypadala jako pitomec a ignorant. Co když se podobně začne vnímat i kokain? Co když odmítnu, a potom nebudu vědět, co se domluvilo? Ano, možná to moc řeším, ale pro mě jsou takové situace nepříjemné. Určitě nejsem jediná.
Mou náladu pak ještě více dorazilo závěrečné konstatování článku v Respektu: „S nárůstem kokainového byznysu v Evropě narůstá i míra zločinu. A zdaleka nejde jen o korupci mezi celníky a zaměstnanci přístavů. V Antverpách letos v lednu při pouliční přestřelce zahynula nevinná jedenáctiletá dívka.“ A další vážné incidenty se staly v Belgii nebo ve Švédsku. Kdy bude na řadě Česko? Ani na to raději nechci pomyslet.
