Návrat k pixelům: retrogaming na vzestupu

Když společnost Atari před pár měsíci oznámila znovuvydání své legendární konzole 2600, tentokrát pod obligátním názvem Atari 2600+, moje srdce gamera poskočilo. A poskočilo ještě víc při oznámení ceny - směšných 130 amerických dolarů. To jsou v přepočtu necelé tři tisíce za ultimátní cestu časem do dob, kdy videohry vyžadovaly trpělivost, skill a taky značnou dávku fantazie. K tomu si připočítejte zpětnou kompatibilitu s cartridgemi na původní Atari 2600 a 7800 staré skoro 50 let a tramtadadá, peněženky mileniálů a generace X se otevírají rychleji než nové pozice v Mekáči.

Restart Atari 2600 není jen tak nějaký dárek fanouškům starých konzolí. Ve skutečnosti je to trend, který začal před víc než deseti lety.

Jsem přesvědčen, že první opravdu úspěšný návrat k videoherním kořenům je Super Meat Boy. Tahle nemilosrdná plošinovka, kdy v roli kusu masa zachraňujete svoji holku z moci zlého embrya, má totiž všechno to, co dělalo klasické plošinovky dokonalé. A hráči to ocenili. Za necelé dva roky se Super Meat Boye prodalo víc než milion kusů, což je fenomenální úspěch na to, že ji vytvořili dva kámoši ve svém volném čase. Kombinace jednoduchého a přitom chytrého designu levelů, představující pro hráče výzvu bez frustrace, se stala zárukou úspěchu. Klasické skákačky byly přesně ta věc, co hráči postrádali.

Čeho dosáhl Super Meat Boy při znovuzrození plošinovek, toho dosáhla Hotline Miami v žánru top-down stříleček. Jednoduchý koncept „zabij všechny“, obohacený o docela komplexní příběh plný zvratů, mafiánů a smíření se s vlastní minulostí, dotáhl k dokonalosti úžasný pixel art Jonata Söderströma. Hra měla takový úspěch, že o pár let později vyšel rozsáhlý druhý díl s legendárním soundtrackem a obtížností tak vysokou, že i já jsem občas musel praštit svou PS Vitou. O polštář, samozřejmě. Ale jakmile se člověk naučil ovládat prsty na úrovni Chopina při hraní nokturna č. 20 v C moll, pak začal ten pravý adrenalin podkreslený osmdesátkovými synťáky a hektolitry virtuální krve.

Psal se rok 2016, od posledního Doomu s pořadovým číslem 3 uběhlo dvanáct let a nutno říct, že to bylo úmorných dvanáct let. I když měla hra z roku 2004 komerční úspěch, skalní fanoušci se nemohli smířit s tím, že se z jejich milované akční střílečky stal survival horor. Pak přišly velké personální změny ve studiu id Software, které za slavnou sérii stálo. A nakonec přišel DOOM. Opravdový nefalšovaný DOOM plný anihilace démonů, hledání barevných klíčů, tajných místností a dokonce několika původních levelů z roku 1993 a 1994. Žádné bloudění prázdnými chodbami a skrývání se před osamoceným růžovým prasetem. V tomhle DOOMu se stává největší hrozbou hráč samotný. K tomu ultimátní metalová hudba od Micka Gordona, jednoduchý multiplayer a nakonec pokračování v podobě DOOM Eternal. To všechno ve 4k rozlišení, *wink wink*. Bezmyšlenkovité střílení se zkrátka slavnostně vrátilo z devadesátek a DOOM ukázal, že svoboda je ve hře důležitější než příběh.

Je rok 2023. Všechny ty přehypované rádoby AAA videohry končí prakticky okamžitě na smetišti dějin, kde slunce, LEDky, svíčky ani fosforové granáty nesvítí. Kdo si za pět let vzpomene na Call of Duty Vanguard, když existuje perfektní jednička, dvojka a World at War? Kdo si dobrovolně zahraje Fallout 76 místo původní klasiky? Proč by si někdo každý rok reálně kupoval novou FIFA? Oh, pardon, teď už je to EA Sports FC. Nový název, stejná formule - fotbal fotbal fotbal… co na tom jde vůbec reálně zlepšovat? Ani ve svém okolí nevidím žádný zájem o tyto nové hry.

Nové velkorozpočtové hry mi přijdou neskutečně frustrující. Nevím, proč se stalo standardem hráčovi pořád znemožňovat svobodný pohyb po mapě a každých pět minut hru přerušovat cutscénami nebo quick time eventy. Že tam hrají hollywoodští herci? Koho to zajímá? Proč nemůžu hrát podle sebe? Proč jsou všude neviditelné bariéry? Proč vydržím tisíc zásahů, ale pokud se hra rozhodne, tak jsem okamžitě mrtvý? Mě tohle prostě štve. A ještě hůř, nudí. Co fakt nechci je nudit se u hry za patnáct stovek.

Úroveň grafiky dávno není argument, na který vývojáři utáhnou masy. Vodění za ručičku ve hrách ocení možná recenzenti z IGN, ale nakonec ani to uměle nahnané vysoké hodnocení moc peněz nevydělá. Ve skutečnosti je jen pětina vydaných her opravdu výdělečných.

Indie vývojáři jsou spasitelé videoherní scény. Mají originální nápady, nebojí se riskovat a na rozdíl od velkých studií je nemotivují primárně peníze, ale touha něco opravdu dokázat a zapsat se do popkulturní historie. Stejně jako není problém si doma uvařit vlastní pivo není nemožné doma naprogramovat skvělou hru.

Programátor s krásně českým jménem Spytihněv už pár let pracuje na své hře HROT, zasazené do alternativní reality socialistického Československa. Tahle quakeovka (strašný slovo) je splněný sen každého tuzemského hráče. Nikde jinde totiž nedostanete možnost zabojovat si proti tělovýchovné koze, políbit Husákův portrét, skákat přes koleje pražského metra a za spršky kulek a granátů ČSLA svým věrným srpem rozsekat zombie Gottwalda s robotickýma pavoučíma nohama. To vše v krásně devadesátkové a tak nějak „československy šedohnědé“ grafice. Střílečka si vysloužila celosvětové uznání a patří mezi projekty definující pojem „boomer shooter“.

Velké haló způsobila hra Blasphemous, drsná souls plošinovka s unikátním vizuálem a skvělým bojovým systémem. Od pořádné nefalšovaný metroidvanie uběhlo pěkných pár let a v tomhle případě nám místo primitivní bezduché skákačky španělské studio The Game Kitchen naservírovalo gotický fantasy příběh s nádechem kvazi-katolické historie a dehumanizace člověka. Ale nebudu spoilovat.

Vampire Survivors. Hříčka od italského vývojáře jménem Luca Galante kombinuje Crimsonland a Castlevanii a je to v současnosti megahit. Proč? Tak třeba proto, že nepotřebujete PC ani herní konzoli k tomu, abyste si ji zahráli. Stačí vám telefon. Z Vampire Survivors se v podstatě přes noc stal komerční trhák a hru si stáhlo přes 3 miliony uživatelů. Vyberete si postavu, ta automaticky střílí na okolní nepřátele a vy sbíráte diamanty, které z nich vypadnou. Nasbírejte jich dost a můžete si postavu vylepšit. A takhle to musíte vydržet půl hodiny proti neustále se zvyšujícím hordám zombíků, kostlivců, démonů, přerostlých kudlanek, golemů, čarodějnic, robotů a kdo ví čeho ještě. Tohle celé je extrémně návykové a zábavné, ovládáte to jedním prstem a stojí to stovku.

Videoherní renesance přináší starý dobrý vítr do virtuálních plachet. Máme tu hry z minulosti, které se těší pořád obrovský oblibě, třeba Open Transport Tycoon Deluxe, stokrát zmíněný DOOM a DOOM II (Češi v té hře mimochodem excelují), Counter Strike, samozřejmě Tetris, World of Warcraft, Runescape a série Pokémon. Ta ve své karetní podobě po dvaceti letech znovu nabírá neskutečnou popularitu.

Pak tu jsou oživené série jako Prince of Persia, Bomberman nebo 2D Super Mario Bros. a oficiální vydání mini retro konzolí, konkrétně NES, Mega Drive a Neo Geo v podobě replik arkádových automatů. Také společnost Bandai si řekla, že bude dojit tuhle retro krávu až do soudného dne, a na pultech hračkářství se objevilo původní Tamagotchi.

Zájem o retrogaming se zvyšuje. Možná i proto, že se zvyšuje věk nás, dětí devadesátek, kdy s nostalgickou slzou v oku vzpomínáme na dny, kdy jsme před školu hráli Pogy, o víkendu vstávali na Herkulese a Xenu, Palmexman byl náš největší hrdina a kdo si pamatoval kódy do Duke Nukem 3D, tomu jsme o přestávce obřadně věnovali svačinu. Možná chceme tu dobu prostě zpátky a hry jsou dobrý způsob, jak se do ní na chvíli vrátit.

Ve světě i u nás v Česku se otevírají muzea se starými pinbally, arkádami a historickými počítači a na hry se už pěkných pár let pohlíží jako na umění. Když jsem před pár dny šel na výstavu popkulturních předmětů, za jednou vitrínou se na mě smál Game Boy z roku 1989, na kterém dodnes hraju. Z těchto obstarožních pionýrů videoherní zábavy se staly sběratelské kousky a dobrá investice. Třeba za takové neotevřené Super Mario Bros na konzoli NES z roku 1985 zaplatil před dvěma lety nějaký náruživý (a očividně bohatý) sběratel dva miliony dolarů. I na českých aukčních portálech a bazarech narazíte na videohry za extrémně vysoké ceny.

Retro hry prostě táhnou, ať už jako kuriozity z minulosti, sběratelské předměty nebo připomínky mládí. A ono je nakonec jedno, jestli člověk sáhne po osvědčené klasice z osmdesátek, nebo se rozhodne objevit moderní indie scénu.

Hlavně, že je to zábava.