Filmové peklo videoherních adaptací

Filmy podle videoher v současnosti nikoho nepřekvapí, ale přesně před 30 lety to bylo něco naprosto nevídaného. A tak trochu absurdního. Tehdy v létě roku 1993 totiž spatřili světlo světa zfilmovaní Super Mario Bros., česky vtipně přeložení jako Superbratři. Po licenčním martyriu u společnosti Nintendo následoval naprostý produkční chaos, ale opravdový armagedon přinesla teprve premiéra v kinech. Kritici Super Mario Bros. odsoudili jako naprostý odpad, fanoušci videoherní předlohy je zavrhli jakožto nerelevantní a všichni ostatní nechápali, proč je „ten film pro děti“ tak neskutečně temný a zmatený. Pro Nintendo se filmová verze jejich milovaného duševního vlastnictví stala tak potupnou, že se rozhodlo úplně zatrhnout jakékoliv licence pro zfilmování svých her.

Super Mario Bros. je bezpochyby diskutabilní snímek, nicméně za ty tři desítky let své existence si vybudoval rozsáhlou fanouškovskou základnu a dnes je považován za kultovní klasiku. Především ale dokázal vyvolat zájem. Sice negativní, ale zájem. Stal se prvním filmem podle videohry, na kterou se ve své době obecně pohlíželo jako na primitivní zábavu pro děti, a nevědomky tak započal éru samostatného žánru, který s větším či menším úspěchem přetrvává dodnes.

Hodnotit kvalitu filmu podle videohry je komplikovanější, než by se na první pohled mohlo zdát. Fanoušci předlohy samozřejmě budou očekávat věrnou adaptaci své oblíbené hry, běžní diváci zase chtějí především dobrý film. Uspokojit obě skupiny současně je… řekněme obdivuhodný výkon. Zatímco děj filmu se musí vejít do cca dvou hodin, výpravné videohry mívají příběh klidně na desítky hodin. To jde jen těžko zkombinovat, pokud chcete točit film a ne seriál.

V dokonalém světě by to fungovalo tak, že by kvalifikovaný režisér spolupracoval přímo se scénáristy původní hry, na základě této spolupráce by vznikl scénář a producenti z filmové i videoherní branže by film zafinancovali plnou částkou, která je pro realizaci potřeba. Jenomže v dokonalém světě nežijeme a proto to takhle nefunguje. Cílem filmových studií je pokud možno za malý peníz získat licenci na známou herní značku, co jim vydělá peníze.

Pravdou je, že relevantních filmařů s opravdovou láskou k videohrám je naprosté minimum. Asi nejznámějším z nich je Steven Spielberg. Ten v roce 1999 vytvořil slávnou herní sérii Medal of Honor. Spojení hráčova osobního zážitku s druhou světovou válkou Spielberga velmi zaujalo a sám ke hře napsal scénář, který k historické autentičnosti přidal trochu humoru a dobrodružství ve stylu Indiany Jonese. Po letech se pak Spielberg k tématu videoher ještě vrátil, tentokrát jako režisér filmu Ready Player One.

Občas se v té záplavě poloprofesionálních braků najde i nějaká ta povedená adaptace. Rozhodně se nepokládám za nějakého analytika, ale vím, co je dobrý film. A jakožto celoživotní hráč si zase troufnu tvrdit, že vím, co je dobrý film podle videohry.

Princ z Persie: Písky času je jedním z těch filmů. Do karet mu rozhodně hraje vysokorozpočtová produkce Jerryho Bruckheimera, skvělé herecké obsazení ale především scénář z pera Jordana Mechnera, tvůrce herní předlohy Prince of Persia. Mechner vzal to nejlepší z dílů The Sands of Times, Warrior Within a The Two Thrones a napsal nový scénář pro dvouhodinový film. Přesně tak, jak to má být. Princ se setkal s pozitivním přijetím od hráčů i diváků, vydělal přes čtvrt miliardy dolarů a dokázal, že když to člověk udělá pořádně, tak to prostě funguje.

Dobře si vedl i Pokémon: Detektiv Pikachu podle stejnojmenné hry na konzoli 3DS od Nintenda. Ano, toho Nintenda, co se tehdy po neúspěchu Super Mario Bros. zapřísáhlo, že zfilmovat svoje hry už nikomu nedovolí. Ale zkusili to. Pro spoustu fanoušků to nebyl tak úplně film, jaký čekali. Pokémoni jsou přece o bojování a chytání příšerek, nicméně na plátně mnohem lépe fungoval příběh o chlapci, který pátrá po svém zmizelém otci za pomoci roztomilého mluvícího Pikachu. Film se drží předlohy, má spád, vtip, fajn efekty a taky srdíčko, což je ideální kombinace pro zacílení na rodiny. Celý tenhle risk Nintendu vyšel a Detektiv Pikachu vydělal masivních 450 milionů dolarů.

I přes veškeré výhrady podle mě dobře fungují i filmy Hitman, Doom, Tekken a Mortal Kombat.

Tekken totálně propadl, nicméně z mého pohledu mu spíše uškodil nedostatečný rozpočet. Příběh o znesvářené rodině v postapokalyptickém světě, kde se o nadvládu a respekt bojuje na smrt, je totiž dost blízko zápletce samotných her, ale celkové zpracování působí neskutečně levně. Pokud se přes tento nedostatek dokážete přenést, vyjde vám z toho celkem zábavný film.

Mortal Kombat je další bojovka, tentokrát s vyšším rozpočtem, dobrými herci, efekty, kostýmy a lokacemi podle své předlohy. Zatímco fanoušci hry byli nadšení, „em-káčkem“ nepolíbení diváci ve filmu viděli spíše jen bezduché mlácení než plnohodnotný příběh. Paradoxně je tedy Mortal Kombat tak podobný původní hře, že nedokázal zaujmout mimo svou fanouškovskou základnu, což je poměrně hořkosladký úspěch. Každopádně už se točí dvojka.

Hitman jakž takž věrně přenesl na stříbrné plátno příběh o uměle vytvořeném agentovi zapleteném do mezinárodní (čti “rusko-americké”) konspirace. Nicméně náznaky podivné romance mezi emoce postrádajícím zabijákem a ruskou prostitutkou (wtf?) byly natolik vzdálené předloze i charakteru hlavní postavy, že fanoušci i diváci film s kamennou tváři v tichosti vyignorovali.

Také Doom doplatil na nízký rozpočet a i přes skvělé obsazení v čele s Dwaynem Johnsonem a Karlem Urbanem nepřinesl vysněný úspěch. Oproti své herní předloze Doom 3 - klaustrofobickému sci-fi hororu o pekelných démonech na Marsu - je film variací na procházení se po tmavých chodbách, občasné střílení a nic neříkající dialogy. Moc nepomáhá ani pětiminutová akční scéna z pohledu hlavního hrdiny, která jediná hru Doom 3 alespoň trochu připomíná. Doom by uspěl s jiným názvem, protože sám o sobě je koukatelný, ale je to právě to nešťastné spojení s milovanou videoherní sérií, co mu tak zásadně uškodilo.

Čestná místa připadají snímkům Silent Hill, Tomb Raider, Sonic a Sonic 2. Na jednu návštěvu kina pohoda.

Takže ve zkratce: natočit dobrý film podle videoherní předlohy jde. Nemusí to být zrovna opus magnum, stačí, když se tvůrci nebudou snažit postavit Taj Mahal z bláta.

Jenže…

Co si budeme namlouvat, většinou je to tak, jak jsem psal na začátku. Režisérům i producentům je to naprosto jedno. Hlavní je získat licenci, vzít nějaký scénář, obalit ho náznakem herní předlohy a doufat, že ty miliony dolarů za marketingovou kampaň naženou lidi do kina.

Přesně kvůli tomuto přístupu jsme v posledních několika letech mohli „obdivovat“ tupé, generické a bezcharakterní pokusy velkých studií o zpracovaní oblíbených herních titulů Uncharted, Monster Hunter, Rampage, Need For Speed, Assassin’s Creed nebo Max Payne. Chápu, že se mnou nemusíte souhlasit, zvlášť pokud byste argumentovali vysokými tržbami, jenže tady jde o filmy podle videoher. Řekl bych, že zrovna ty by měly být poctou své předloze. Naproti tomu tyto na oko opulentní „megahity“ s nafouknutým rozpočtem jsou doslova ztělesněním špatného videoherního filmu.

Dokážu akceptovat kompromisy u nízkorozpočtových snímků, ale rozhodně ne u studií disponujících všemi potřebnými financemi pro zfilmování videohry, kdy se cíleně rozhodnou původní zápletku vyfakovat. Tato studia mají svůj osvědčený copy+paste systém na to, aby se film zaplatil, vydělal a pak se na něj pokud možno rychle zapomnělo. To je ten nejhorší možný přístup, jaký si dokážu představit.

Samostatnou kapitolu tvoří filmová produkce Uweho Bolla. Tento německý režisér, herec, filmový kritik, youtuber, podcaster, komentátor, skladatel, boxer a doktor filozofie je nechvalně proslulý svým nekonečným egem a schopností zprasit cokoliv, co se mu dostane pod ruku. Pokud jste o tomto člověku nikdy neslyšeli, vězte, že jste až do této chvíle žili v blažené nevědomosti a já se vám hluboce omlouvám, že vás z ní právě probudím.

Uwe Boll si pro většinu své režisérské kariéry zvolil právě adaptace videoher. Na první pohled vypadá vše dobře, v jeho filmech hrají hollywoodské hvězdy jako Ben Kingsley, Christian Slater, Ray Liotta, Dolph Lundgren, Ron Perlman nebo Jason Statham. Tím to ale končí. Jelikož většina rozpočtu nejspíš padla na zaplacení těchto herců, zbytek každého jeho pokusů o film je vždy naprosto příšerná jízda struhadlovým tobogánem lubrikovaným Bollovými zvratky a slzami diváků.

Pravděpodobně nejznámější Bollův filmový počin je Far Cry podle stejnojmenné hry z roku 2004. Původní zápletka o bývalém vojákovi, který na mikronéském ostrově pátrá po ztracené parťačce a přitom objeví tajnou laboratoř tvořící bojové mutanty, se pod režisérskou taktovkou doktora Bolla zvrhla v kempování v kanadských lesích a airsoftový turnaj na jakési opuštěné pile, představující ultramoderní výzkumné středisko. Celý film vypadá, jako kdyby někdo skrytou kamerou natáčel celotáborovou hru na pionýrském táboře.

Snímek Sám v temnotě podle úspěšné herní série Alone in the Dark vynesl Bollovi slávu. Hnije totiž na absolutním dně jakožto jeden z nejhorších filmů vůbec a v roce 2008 byl v Guinnessově knize rekordů vyhlášen jako nejprodělečnější videoherní adaptace v historii. Proč? Očividně proto, že nemá se svou předlohou společného nic kromě názvu. Z lovecraftovského hororu Boll vytvořil ubohou parodii na Matrix a Vetřelce. Ano, je to přesně tak debilní, jak to zní. Nikdy dřív jsem si při sledování nějakého filmu nepřál rozmlátit obrazovku a vypíchnout oči víc, než u téhle urážky kinematografie.

Kromě zmíněných prokletých výtvorů Uwe Boll zfilmoval například hry Postal, Dungeon Siege, House of the Dead nebo BloodRayne a každý z těchto snímků reprezentuje jeho jedinečnou neschopnost víceméně nastejno.

Jsem si docela jistý, že tvorba Uweho Bolla by za určitých okolností šla klasifikovat jako zločin proti lidskosti. Když k tomu připočítáte skutečnost, že většinu svých filmů financoval díky zneužití díry v zákoně ohledně odepisování daní, nemůžete se na pana doktora dívat ani jako na nepochopeného umělce, ale pouze jako na bezpáteřního neumětela. Naštěstí pro nás všechny se Uwe Boll rozhodl odejít do důchodu, takže nás může těšit alespoň vědomí toho, že horší videoherní filmy už nás potkat nemohou.

… nebo ano?