Článek
Co se gastronomie týče byla Československá socialistická republika přinejmenším zvláštní země. Kvůli plánovanému hospodářství a uzavřeným hranicím prakticky neexistovala možnost dovozu zahraničních surovin a nutno říct, že ani soudruzi z Ministerstva obchodu se na nějaké západní výstřelky v kuchyni nedívali úplně s nadšením. Proto přišli s geniálním plánem – pevně stanovit recepty, podle kterých se bude v celé ČSSR vařit.
Tak vznikly nechvalně proslulé normy teplých a studených pokrmů. To s sebou logicky neslo absolutní zákaz jakékoliv kreativity, kterou jsme byli v Česku vždy tak pověstní. Tedy alespoň oficiálně to bylo zakázáno.
Doma jsme si samozřejmě mohli vařit co chceme, když jsme na to měli suroviny. A abychom měli také nápady, vysílal se na prvním programu ČST pořád Receptář, kde se co díl objevil nějaký zaručeně skvělý recept od věrného diváka či divačky. A byla to opravdu dokonalá bouře chutí.
Pětiminutová polévka
Jakási Emilie Mejstříková z Prahy měla za ušima. Do vařící vody hodit kostku masoxu a dovnitř nočky z krupičky, vajíčka, pažitky a lžíce vegety. Emilie pak ještě znalecky doporučuje tuto „polévku“ dochutit rovněž vegetou. Jestli jste ještě nikdy neměli „syndrom asijské restaurace“, tedy brnění prstů, horečku, svědění, kopřivku a bušení srdce z nadměrného požití glutamátu, tak věřte, že tahle polévka vám ho přivodí raz dva.
Reklamní kuře
Žákyně 9. třídy Petra Jirufová z Koldína přišla s opravdu reklamním receptem na pečené kuře. Kuře stačí svázat, šoupnout v pekáči do trouby a v průběhu pečení ho potírat směsí jogurtu, kečupu, soli a pepře. Nutno říct, že když v jedné větě spojíte slova kuře a kečup, seriózní kuchař začne hledat nějaký ostrý předmět, kterým by vám vysvětlil, že to teda fakt ne. Péťa k tomu ještě dodává, cituji, „Neuvěřitelné, to je ale dobré, éhm, jak svěže voní. Vy zíráte, my jíme zářivě dobré kuře“. Bizár.
Kuře po africku
Podle Radka Novoměstského z Přerova máte naporcované kuře naložit do směsi vegety, grilovacího koření, worcesteru, sójovky, česneku a octa. Pak to celé zprudka osmažíte s nakrájenou paprikou a necháte dusit do měkka. Těžko říct, co na této prapodivné kombinaci chutí Radkovi připomínalo Afriku, ale mně to tedy dost silně připomíná hrůznou verzi katova šlehu z nejmenované hospody u Brněnské přehrady.
Hadí maso
Kuřecí prsa na nudličky smícháte s vajíčkem, worcesterem, sójovkou, cukrem, solamylem, olejem, grilovacím kořením, vegetou a česnekem a necháte to den uležet. Pak to vyklopíte na pánev a dusíte do bezvědomí. K tomuto receptu snad ani není co dodat. Obsahuje skutečně všechno, co socialistická domácnost může dát. Redakce Receptáře k tomu téměř zoufale dodala poznámku „Tento recept je zařazen do stovek stejných či velmi podobných, které nám byly zaslány“. Soucítím s nimi.
Vaječná rakev
Hana Šmidrkalová z Jičína se musela vážně hodně nudit. Její rakev (tím myslím recept) sestává z vaječné tlačenky, v jejíž útrobách jsou uvězněny kostičky restovaného kuřete s grilovacím kořením. Pro skutečně dokonalý efekt Hana doporučuje obdélníkovou formu, aby měla výsledná tlačenka správně ponurý tvar. Tohle celkově zní jako ucházející recept, ale kristepane, proč to nazývat rakví?
Pomsta zelené žáby
Tady už se opravdu dostáváme na hranici toho, co se dá ještě vůbec nazývat gastronomií. Věra Chraustovská z Velimi přišla s receptem, po jehož konzumaci se stoprocentně velmi dobře seznámíte s prostorem vaší toalety. Do směsi restovaných kuřecích nudliček s cibulí máte hodit celou sklenici nakrájených kyselých okurek, dochutit worcesterem, sójovkou, chilli, a nakonec celou tu zrůdnost zahustit solamylem. K tomu vážně není co dodat.
Drsňákův odér
Tak a dost. Předchozí recepty možná znějí bizarně, ale ani jeden se nemůže ani zbla měřit s tím, co vymyslel Miroslav Zoubek z Plzně. Paprikový špek prý máme vyškvařit, přidat pokrájené tvarůžky, rozklepnout do nich vajíčko, zapéct do polotuha (sic) a celé to zalít pivem. Ani doktor Frankenstein by nedokázal stvořit tak odpudivou kombinaci.
Proč?
Jak vidíte, co se kuřete týká, československé domácnosti ho vážně nešetřily. Je zajímavé v tomto malém výčtu receptů spatřit určitou souvislost. Lidé tehdy hledali opravdu výraznou chuť, což vysvětluje to nekonečné kombinování vegety, sójové omáčky a worcesteru. Můj děda, ročník 1941, mi na dotaz, co mu chutnalo za socialismu nejvíc, řekl: „Mně to bylo jedno, hlavně aby to vůbec nějak chutnalo. Domácí bylo lepší, ne jak ty odporný rema plátky a vodový omáčky ze Sputniku (bývalá jídelna v Brně).“
Díky za názor, dědo.
Ale teď vážně. Jídla v socialistických jídelnách a restauracích se dochucovaly často pouze solí, pepřem, novým kořením a bobkovým listem, občas se v polévce mohla objevit majoránka nebo feferonka v guláši, ale nic vyloženě zajímavého se nekonalo. Glutamát ve vegetě či polévkovém koření se v rukou našich hospodyněk proměnil na čarovnou surovinu, která dokázala ochutit prakticky jakékoliv jídlo, od salátu přes polévku až po steak.
A tak je tomu bohužel příliš často i dnes.
