Článek
Taky se mi to občas stane. Impulzivně něco hodím do košíku, ujdu pár kroků a potom přemýšlím, jestli to vůbec potřebuji, jestli se mi to hodí a jestli jsem se jen nenechal bezdůvodně nalákat akcí. A zjistím, že bych to kupovat neměl, že to nepotřebuji. A tak to vezmu a odnesu zpět do regálu, kde jsem to vzal. Věřím, že něco podobného dělá hodně lidí.
Holt, obchody to s námi prostě umějí, vědí, jak na nás zapůsobit. A když občas vidím, co lidé dávají do košíku a v jakém množství, je mi jasné, že to vychází — že ti lidé to zaplatí, potom jim to doma leží, možná se to zkazí, nebo to nakonec zužitkují.
Když je to tak levné
Jak jsem psal, supermarkety to s námi prostě umějí. Vědí, jak tu cenovku odlišit, jakou dát slevu, kam to zboží umístit, aby nás zaujalo. Ti, kteří nejsou tak impulzivní v nákupech, se zamyslí, zda to opravdu chtějí koupit. A ta druhá skupina to prostě dá do košíku a začne o tom přemýšlet až potom, pokud vůbec. Sem patřím já. V první chvíli mi to připadá jako super nákup, ale po chvíli se mi to rozleží v hlavě.
A u většiny zboží, které nenakupuji pravidelně, zjistím, že to vlastně nepotřebuji. A stejně tak to měla i paní, která měla v košíku dva balíčky masa, viditelně označené cedulkou s dvacetiprocentní slevou. Bylo jasné, proč je má v košíku — zaujala ji sleva a pojala podezření, že takto výhodné zboží tam nemůže nechat. Ale pak jí to začalo v hlavě šrotovat a udělala něco, na co jsem musel reagovat.
Koukejte to vrátit, kde jste to vzala
Ta paní se najednou s košíkem zastavila, vzala do ruky obě balení masa, chvíli na ně koukala, přemýšlela — a pak je položila do regálu vedle sebe. Ne, už dávno nestála u toho regálu s masem; byla v jiném oddělení, u nějaké mouky. A položila to bezostyšně na tu mouku a vykročila vpřed, pryč, jako by se jí to netýkalo. A já reagoval.
Pár rychlými kroky jsem se k ní přiblížil, postavil se před ni, zablokoval jí další postup a začal jsem: „Koukejte to vrátit, kde jste to vzala,“ křikl jsem na ženu, která pohodila zboží v obchodě. Nechápavě na mě koukala. „To maso myslím,“ dodal jsem a ukázal na dva balíčky, co ležely na mouce. Asi nečekala, že jsem ji při tom viděl, protože něco zamumlala, zacouvala se svým košíkem, popadla ta balení a zamířila k chlaďáku s masem. A já šel za ní, abych se přesvědčil, že to vrátí tam, odkud to vzala. Jak jsem čekal, mrskla to tam, asi aby mi dala najevo, jak dotčeně se cítí.
Kde je nějaká slušnost?
Myslel jsem, že jsme lidé — dospělí, slušní jedinci. Splést se může každý, rozmyslet si to může každý. Tak proč prostě věc nevrátíme tam, kam patří? Zvlášť když jde o chlazený výrobek. A je jedno, jestli je to maso, uzeniny, sýr nebo mléčný výrobek. Když má být v chladu, co je to za člověka, kdo ho schválně pohodí někde jinde? Nejenom, že je to bezohlednost, ale i plýtvání, protože až to tam najde zaměstnanec, nezbývá mu nic jiného než to zlikvidovat — nemůže vědět, jak dlouho to na teple leželo. Přitom by si to klidně někdo koupil a zužitkoval. Tohle mohla udělat ona, ale kolik takových lidí po obchodech běhá, kteří mají potřebu dělat tyhle naschvály? A hlavně proč vlastně?
