Článek
Ta hospůdka byla v našem městečku desítky let. Vystřídalo se tam několik majitelů, ale ten první tam byl jednoznačně nejdéle. Řekl bych, že dobrých patnáct let svůj podnik provozoval. A myslím si, že velmi dobře. Měl tam čisto, útulno, dobré pivo i něco k němu. Nepatřil jsem mezi pravidelné štamgasty, zašel jsem jenom občas. Ale vždy jsem šel domů spokojený.
Začalo se to měnit
Stavoval jsem se tam jen nárazově a postupně viděl, jak se z místa, které bylo v pátek a sobotu, někdy i ve všední dny, plné, stal podnik, který už nebyl tak nabitý, ztrácel tu atmosféru a byl spíše prázdný. Přitom to tam stále bylo skvělé, pivo pořád dobré, majitel sympaťák. Jediné, co tomu chybělo, byli lidé.
Říkal jsem si, že se to třeba zlomí, že jsem tam jen ve špatný čas, že lidé určitě začnou zase někdy chodit. Jenže nestalo se. Přišel ten okamžik, kdy bylo jasno. Na sociálních sítích i na dveřích hospůdky se objevila informace, že podnik zavírá – a také datum, kdy otevře naposledy. Bylo jasné, že se musím přijít rozloučit a dát si to pomyslné poslední pivo.
Zase to tam žilo
Přišel jsem a měl jsem problém najít volné místo. V hospůdce to zase žilo, byla plná, atmosféra byla báječná. Takhle jsem to místo znal, když jsem ho poprvé objevil. Hosté se bavili, majitel byl spokojený s tím, kolik jich přišlo. Vše vypadalo na ideální večer, i když jsme každý tak nějak tušili, že je to jenom na chvíli, že za pár hodin bude definitivní konec.
Řekl pravdu
Chvíli jsem debatoval s majitelem o tom, proč končí. I když jsem to tušil – málo lidí, malé tržby, malý zisk –, to mi také potvrdil. Čekal jsem, že to bude svádět na všemožné důvody, od pivovarů a jejich cen až po energie. Ale on ne; vlastně to svedl na jedinou věc a z jeho slov mě mrazí ještě teď.
Jediným důvodem, proč hospůdka končí, jsme my, jeho hosté. To my prý můžeme za to, že se zavírá. Bez nás podnik prostě prosperovat nemůže. Je to drsné, ale je to prostě tak. Ale nevyčítal to mi ani nikomu jinému. Uznal, že v dnešní době, kdy může mít každý stovky různých zájmů, je hospoda spíše místo, kam vyrazí jednou za čas za oddechem, než místo, kde by někdo vysedával každý den.
A já uznale pokýval hlavou, i když mě z jeho slov trochu mrazilo. Ano, i já můžu za to, že se zavírá. Ale mám rodinu, mám děti, chci trávit čas s nimi, ne do sebe každý den lít pět piv. O tom život není a lituji každého, kdo si myslí opak. Lituji z morálního hlediska každého hospodského, který požaduje po svých hostech, aby k němu chodili denně.
