Čím dříve budeme mít euro, tím lépe pro všechny

Článek

Jsme zvláštní národ. Nelze nám upřít smysl pro humor, který si neodpustíme ani v těch nejtěžších chvílích. Právě sranda nám je pomáhá zvládnout o něco lépe. A přestat na ně alespoň krátce myslet. Jsme schopni po amputaci nohou jásat, že nám stačí jedna bota. A po vyplavení sklepa vtipkovat, že konečně někdo pořádně vyčistil ten Augiášův chlév.

Jsme ale bohužel i národ, který všemu rozumí. V hokeji a fotbale jsme nejlepšími trenéry, v době finančních krizí jsme nejlepší ekonomové. Rozumíme počasí, nemovitostem, automobilismu, v posledních letech tolik populární ekologii včetně globálního oteplování. A samozřejmě, rozumíme také financím.

A fakt je zde takový, že většina lidí euro nechce. Než se ale téhle věty chytnete a začnete si představovat, že onou většinou je 99,9999999 procent obyvatelstva, zklamu vás. Ta většina je totiž hodně těsná. Celkem 54 procent obyvatel euro nechce. Když se hodí do placu tohle číslo, tak odpůrci začnou mírně ztrácet půdu pod nohama, protože „jejich většina“ jsou obvykle jenom čísla v jejich sociální skupině, kde jsou všichni proti. Realita je ale taková, že je to zhruba „pade na pade“.

Nač mít něco, co nepotřebuji?

A ono se dá pochopit, že se najde obrovské množství různých sociálních skupin, které jsou jasně proti. Vždyť to vychází z logického uvažování. Pokud něco nepotřebuji, proč bych to chtěl mít? Je samozřejmě pravdou, že teď nijak nepotřebuji ani Ferrari, ani jachtu, ale pokud mi ji někdo nabídne, nebudu pokrytec a přijmu.

S eurem je to ale trochu jinak. Opravdu jsou skupiny lidí, kteří ho k životu nepotřebují. A podobně to je u všeho. Obyvatelé paneláků budou zcela jistě hlasovat proti kompostérům zdarma, zatímco majitelé zahrad a rodinných domů budou jasně pro. Majitelé rodinných domů budou důrazně odmítat budování parkovišť, která naopak uvítají obyvatelé paneláků na sídlišti. A pokračovat bych mohl do nekonečna, ale věřím, že mi rozumíte.

Mysleme na jiné

Proč při svém uvažování myslíme vždy jenom na sebe? Proč nedokážeme myslet i na druhé? Třeba na ty, co nemají večer kde zaparkovat, nebo na ty, co by rádi kompostovali. Nebo na ty, kterým by euro opravdu ulehčilo a usnadnilo život.

Kdo je takový člověk? Pochopitelně každá firma, která má klienty v EU. Už jenom to, že tyto firmy často vlastní účty v EUR vypovídá o tom, jak by tuto měnu uvítaly. Peníze v byznysu sice točí v této měně, ale čas od času je nezbytné absolvovat směnu v (ne)výhodném kurzu, aby bylo třeba na mzdy zaměstnanců nebo tuzemské investice.

A co takoví cestovatelé? Ano, ti nejmodernější sice už platí platební kartou, ale i tam musí dojít ke konkrétní směně, která pochopitelně nemusí být vždy výhodná. Ti, co jsou zvyklí platit „po staru“, musí absolvovat cestu do směnáren, nebo k zahraničním bankomatům. A to teď mluvím o zemích, kde se eurem platí. Tam ještě česká koruna k něčemu bude. Čím dále se ale budeme vzdalovat od Evropy, tím horší to bude. Najednou bude potřeba směňovat dvakrát. Nejprve „doma“ na euro, potom v zahraničí na měnu dané země.

A teď se krásně dostávám k tomu, co u nás musí zažívat mnozí turisté. Místo, aby jednoduše zaplatili eurem, musí provádět zbytečné směny. Tedy, úplně nutně nemusí, klidně mohou eura využívat, ale kdo to někdy v obchodech a restauracích zkusil, ví svoje. Pokud to vůbec jde, jsou kurzy tak nevýhodné, že je pro turistu lepší absolvovat tu směnárnu. A když má to štěstí, není podvodná.